Tisíc podob Mistra, 23. kapitola

29. května 2015 v 0:00 | Azzie |  Tisíc podob Mistra
Stále nemůžu uvěřit, že jsem tuhle povídku nechala celý rok ležet bez povšimnutí. Ano, něco málo jsem plánovala a vymýšlela, taky tak trošku přepisovala první díl, ale i tak... je to šílený. Každopádně jsem s TpM zpátky, dokonce i s novým kabátkem. A ano, přesedlala jsem na přítomný čas, protože mi ten minulý nějak přestal vyhovovat. Už v minulé kapitole jsem s tím docela zápasila, ale nakonec jsem se k tomu přítomnému definitivně rozhodla až v následující kapitole - tudíž téhle.
S novou signaturou jsem docela spokojená, po dvou hodinách snažení je to docela dobrý výsledek, řekla bych. Na to, že jsem se o cosi k Mistrovi vždycky pokoušela naprosto neúspěšně to beru jako veliký úspěch - obvykle jsem skončila naštvaná svojí naprostou neschopností, ale to je jiná pohádka :-D

Po dopsání téhle kapitoly s úžasem zjišťuju, že má přes 2000 slov. Vložila jsem do ní svoje srdce, svoje pocity... a samozřejmě převážně ty fangirl. Clareth je prostě moje srdcovka. Vždycky byla a vždycky bude. Ačkoliv... ach, uch. Prostě jen R.I.P., víc už ale v kapitole. Komentář by mi udělal moc velkou radost :-)


Výstřel. Pevně svírám zbraň v ruce, až mi bělají klouby. Neohlédnu se na to tělo. Pomaličku uvolním stisk na pistoli a vložím ji do ruky Sethovi, načež mu položím ruku na rameno.
''Víš, co musíš udělat. Postarej se o těla.'' Věnuje mi naprosto ochromený pohled, ze kterého vyčtu mnohem víc emocí, než kolik sama pociťuju. Má pevně semknuté rty, ale v očích vepsaný nad slunce jasný šok. Skoro až děs. Věnuju mu letmý polibek na tvář, stisknu mu rameno a odeberu se zpět dovnitř. S každým krokem za sebou nechávám stopu viny, vytrácející se bolesti a napětí. Znovu jsem zabila.




Pokouším se zklidnit svoje splašené srdce. Cítím jak se mi do spánků hrne další vlna horké krve v návalu rozlévajícího se adrenalinu a rozčilení, ale nejsem schopná v sobě najít ani trošku klidu. Nedokážu se uklidnit, možná ani nechci.
Rozčileně pochoduju po pokoji a přivírám oči, abych se přiměla na tu noční můru zapomenout. Jejich nedůvěra ve mě stoupá stejně rychle jako napětí v mém srdci - a já netuším jak dlouho ještě budu schopná to zvládat. Proboha. Bodla jsem Teda! Stává se ze mě stejně zvrácený člověk jakého jsem viděla v Sethovi. Teď už ale vím, že dokáže být jiný. Má světlé chvíle, stejně jako já mám ty temné. V tomhle případě rudé.
''Co se stalo? Slyšel jsem Setha, jak se hádá s otcem, prý s tebou mluvil a nějak to nedopadlo.'' Jsem natolik zabraná do vlastních myšlenek, že mi unikne Stephenův příchod. Pohlédnu na něj skoro až nepřítomným pohledem, který mi téměř automaticky opětuje. Chvíli na to se posadíme na menší pohovku v rohu místnosti a já se částečně uvolním, čímž svůj vztek zatlačím do ústraní.
''Nevěří mi,'' pronesu skoro bezhlasně. Mlčky na mě pohlédne a přátelsky mě jednou rukou obejme kolem ramen. Tiše si povzdychnu.
''Popravdě řečeno má spíš strach.''
''Z toho, že by všechno mohlo prasknout?'' Stephen chvíli váhá, ale nakonec přikývne. Obavy z prozrazení chápu, na místě kohokoliv jiného v tomhle domě bych se tím zřejmě také užírala. Z nějakého důvodu mě ale zrovna tahle věc vůbec netrápí. Nevadilo by mi jít do vězení. Ani slíznout trest smrti. Zabila jsem dost lidí na to, abych si vysloužila pěkně žhavou jízdenku rovnou do chřtánu pekla - a tam taky patřím. Všichni tam patříme.
''Co mám udělat, aby mi uvěřil?'' Ta otázka je jako kámen. Když ji vyřknu nahlas, skoro jakoby se ten kámen posunul o něco víc na stranu a já mohla na chvíli lépe dýchat. S přívalem kyslíku na mě ale doléhá nová vlna zoufalství mísící se společně s frustrací. Nevěří mi. Potom všem mi nevěří. Pokouším se znovu dostat do popředí přirozeně nahromaděný vztek, ale síla zoufalství a vlastní slabost jsou silnější než moje marné snahy. Rozpláču se.
''Usekla jsem si nohu, Stephene,'' vzlyknu tiše. ''Abych dokázala, že jsem loajální. Že to zvládnu, udělám co bude chtít. Udělala jsem všechno, co ode mě chtěl,'' hlas se mi vytratí kamsi do ticha a já se zhluboka nadechnu, abych dokázala překonat další vlnu negativních emocí a čiré frustrace.
''Ššš,'' uklidňuje mě Stephen a něžně mě pohladí po vlasech. To gesto mi okamžitě připomene Setha, ale nic takového neřeknu. Chvíli na to myslím ve snaze si představovat, že je tu se mnou on a ne jeho bratr, ale moje snahy opět ztroskotají při marném pokusu. ''Strach nutí lidi dělat strašné věci. Ale on ví, že jsi vůči nám loajální. Jen potřebuje mít jistotu, že jsme všichni v bezpečí.''
Ta věta mě částečně ukonejší natolik, že se mi konečně podaří utlumit příval slz. Znovu se cítím naprosto nechráněná, slabá. Jako bezmocné raněné zvíře ve světě plném hladových predátorů, kde je jen otázkou času, kdy mě některý z nich roztrhá.
Pomaličku mu položím hlavu na rameno a přivřu oči. V nitru se bojím stejně moc, jako se bojí Ted. Obávám se toho dne, kde se přede dveřmi objeví banda uniformovaných policistů, co nás všechny odvedou do cely. Jsem si naprosto jistá, že by je odsoudili k smrti. Všechny. Mě by možná ušetřili díky okolnostem, ale můžu jen silně pochybovat, že by uvěřili mojí historce o tom, jak jsem si musela uříznout nohu. Sama už mám záznam v lékařské kartě, co svědčí proti mě. A já vím, kdesi v nitru, že jsem stejná jako oni. Právě proto s nimi ještě jsem.
''Claro.'' Sethův hlas mě naprosto vytrhne z temného opojení smutku a prázdnoty. Když k němu téměř nepřítomně vzhlédnu, věnuje mi jeden z nejtvrdších pohledů, jakých je jen schopný. Tiše polknu a pohlédnu na Stephena, jehož rysy v tváři taktéž potemněly a nabraly tvrdý dojem. Srdce se mi rozeběhne na plné obrátky, až sotva stíhám dýchat, když si pomaličku uvědomím, jaké napětí mezi nimi visí. Opatrně se zvednu a poodstoupím od obou dál, abych mezi nimi netvořila další rozbroj.
''Poslouchám,'' pronesu mělce a zabodnu pohled do země. Koberec je na tom místě trošku prošoupaný, což mi v hlavě vyvolá ráznou otázku, jestli tu někdo někoho nezabil - a netáhl potom jeho tělo právě po koberci. Možná ho i do koberce zabalil... anebo tu nikdo nezemřel.
Seth nepatrně pohne čelistí a zatne zuby, skoro jakoby se chystal někoho udeřit. Jsem maximálně připravená na možnost, že to budu já, koho praští, ale zatím se mu nijak nestavím na odpor. Zatím.
''Zbláznila ses? Bodlas ho do ruky, k čertu!'' pronese nakonec, načež nepatrně napne svaly na rukách. Je připravený něco, nebo NĚKOHO rozbít. Stačilo by pár dobře mířených úderů a sesypala bych se jako hromada střepů, pokud by to skutečně udělal. Ta představa ve mě vyvolá náhlou vlnu ledového strachu, přeběhne mi po páteři a pošimrá u kořínků vlasů, až se oklepu. ''Musela jsem.''
Bez varování přeletí jako drak polovinu místnosti, načež mě pevně chytne pod krkem a lehce zvedne. Nohy se mi odlepí od podlahy, visíc dobrých téměř deset centimetrů ve vzduchu, když mi začne pouhým stiskem ruky drtit krk.
''Tak musela, hm? Musela? A tahat se s NÍM si taky musela? Co? Odpověz!'' Zoufale se snažím nadechnout, ale jeho stisk je mnohem pevnější, než abych to dokázala. Pokouším se mu alespoň odpovědět, ale místo toho mi pomalu ochabují ruce a tvoří mžitky před očima. Pomaličku přivírám oči, zatímco v jeho sevření už ochabuje i zbytek mého těla, než se k němu přiřítí Stephen a srazí ho k zemi, díky čemuž jsem v několika vteřinách volná. Roztřesenou rukou se dotknu svého krku, který už jistě chytá všemožné barvy duhy a odplazím se do kouta, co nejdál od Setha. Hlavou mi plují temné myšlenky ohledně našeho prvního setkání, jeho úderů, síly rukou i toho, že si mě nejspíš představuje mrtvou. V hrudi se mi otevře pomyslná rána a já se znovu roztříštím na milion kousíčků, které odlétávají ještě dál, když se ke mě pomaličku blíží, jakoby se snažil odchytit plaché zvíře. Vztáhne ke mě ruku a cosi tiše šeptá, ale nemůžu ho slyšet. Jsem schopná zaslehnout jakési sípání, ale uši mám natolik zalehlé, že neslyším ani tlukot vlastního srdce, natož jeho hlas.
''Jdi pryč,'' chraptím. Opatrně se objemu rukama a schoulím do klubíčka. Seth na mě hledí s jasným trápením v očích a Stephen rozzuřeně odejde. Při odchodu za sebou třískne dveřmi, to znovu nastartuje můj sluch.
''Omlouvám se, omlouvám se,'' opakuje neustále Seth a stáhne si mě k sobě do pevného objetí. Pokouším se mu vymanit, ale jsem stále příliš ochablá a zdrchaná, než abych to dokázala. Sotva dýchám, nemůžu se ještě vytrhnout chlapovi, co je o dost silnější, než já.
''Nechtěl jsem ti ublížit, Claro.'' Nedokážu se ubránit slzám, co se mi během mžiku objeví v očích. Nejsem dost silná na to, abych je zastavila, nejsem ani dost silná na to, abych mu vzdorovala. Po několika smrtelně dlouhých minutách vezme do dlaní moji tvář a přinutí mě podívat se mu do očí. Nechci se mu dívat do očí. Nechci vidět jeho tvář, ani ten temný záblesk, co hloubka jeho očí skrývá. Jemně mi palcem přejede po roztřeseném spodním rtu a v očích se mu objeví náznak něžnosti, než si hluboka povzdychne. ''Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy jsem nechtěl. Mrzí mě to.''
Z očí se mi spustí několik dalších drobných slz, které hbitě setře, načež mě pohladí po vlasech. Vždycky to tak dělával, když nezuřil. Pokud nebyl na druhé straně - tam, kde už nad sebou nemá kontrolu, protože ho ovládá někdo jiný Seth byl zřejmě odjakživa lehce rozpolcený, ale to se mi na něm líbí. Sama nejsem jiná.
Spodní ret se mi stále lehce chvěje, když se ke mě pomaličku přiblíží, odhrne mi z tváře pramen vlasů z ofiny a měkce mě políbí. Jeho polibek je téměř váhavý, skoro jakoby se obával, že ho od sebe odstrčím. Čím déle ale spočívají jeho rty na mých, tím víc mu propadám.
Stále mě děsí, hrozím se jeho vzteku. Temná půle jeho tváře je pro mě jako vrozený strach z neexistujícího fantoma, ale přesto se mu oddám, dovolím mu i aby polibek prohloubil a když mu jednou rukou vjedu samovolně do vlasů, jsem dočista ztracená. V jeho moci.


Ze spánku mě vytrhne ťuknutí na okno. Zavrtím se v Sethově objetí a znovu přivru oči se záměrem spát, ale ťuknutí se ještě několikrát opakuje. Když po několika minutách neustává, opatrně se vymaním ze Sethova sevření a přejdu k oknu. Venku už je dávno tma, skoro jako rozlitá temná tekutina, co překryla celou okolní krajinu. Potichu odtáhnu záclonu a pootevřu okno, abych se podívala odkud ty zvuky přichází. K mému šoku dole stojí Milenne a Thomas.
Chvíli stojím opřená o vnitřní parapet v naprostém oněmění ze šoku, než si vcelku rychle ujasním, co je potřeba udělat. Naznačím Milenne, že se sejdeme venku a ona chápavě přikývne - alespoň něco jde snáz. Chvilku na to se vyplížím ven z domu jen v dlouhém tričku a tenkém županu, co mi sahá sotva pod stehno. Zvažuju možnost se ještě vrátit se a převléct, ale noční oblečení mě v takovou chvíli opravdu nevytrhne. Přivřu za sebou dveře a nervózně se rozhlédnu kolem. Co když je tu John? Nebude se bát mě vydírat, kdyby mě nepotřeboval, byla bych už dávno mrtvá. Ta myšlenka ve mě probudí zlověstné zjištění, že je Milenne v pořádném nebezpečí - a co víc, Dahmerovic klan je to nejmenší, co by ji teď mělo trápit.
''Co tu proboha děláš?'' zeptám se bez ostychu hned, jak se přede mnou s Thomasem objeví. Na chvíli se zatváří zaraženě, ale potom se pousměje. ''Přišla jsem ti pomoct utéct,'' odpoví a mrkne na svého přítele. ''Budeš volná, můžeme začít znovu bez vražd a nebezpečí-''
''Ne. Já tu zůstávám. Musím tu zůstat, ty jdi pryč. Když už jsi utekla, neměla jsi se vracet, copak to nechápeš? Pokud tě John najde, může tě... ach. Thomasi, odveď ji pryč. Hned, prosím.'' Thomas chápavě přikývne a vezme mojí sestru za ruku, aby ji odsud odvedl, ale ona se mu vysmekne a přiběhne zpět ke mě. ''Nemůžu tě tu nechat, Clar.''
Ale ovšem, že můžeš, pomyslím si chladně, i když mě přitom zabolí u srdce. Musíš.
''Tahle volba není na nás, Milenne. Musíš jít, nebo tě chytnou a budeš zpět v tý zabředlý sračce, kam už se vrátit nechceš. Věř mi,'' odvětím stroze, abych ji odehnala alespoň nedostatkem emocí. Místo toho, aby se konečně stáhla, mě ale pevně obejme a začne mi vzlykat do vlasů. ''Nenechám tě tady,'' vzdychne tiše. ''Jsi moje sestra.'' A ty moje, pomyslím si v duchu. Proto tě musím donutit odejít.
Jemně se vytrhnu z jejího sevření a pohlédnu jí do modrých očí. ''Musíš jít, jak jsem řekla. Pro mě už je pozdě, ale ty máš ještě naději-'' Než stihnu doříct větu, periferním viděním zaregistruju světlo v chodbě u vchodu. Rychle Milenne strčím Thomasovi do náručí s nevyřčeným: ''Vezmi ji hned pryč!'' ale je pozdě. Ze dveří vyjde Jonathan se Sethem, načež Seth vytáhne odkudsi revolver. Jonathan se s ním o zbraň začne prát, ale pro mě, jakoby se zastavil čas. Vidím Milenne, jak společně s Thomasem prchají, ale nejsou dostatečně rychlí. Jonathan se Sethem cosi pokřikují, když se ozve rána a moje jediná sestra se snese k zemi s krvácející dírou v noze.
''Dej mi to,'' syknu hrubým hlasem a vytrhnu Sethovi zbraň z ruky. Milenne se na mě otočí s jasně vepsaným zoufalstvím v očích, ale já ani na vteřinu nezaváhám. Pevně sevřu zbraň v ruce, zmáčknu kohoutek a ukončím její trápení. Thomas cosi vykřikne a rozeběhne se proti mě, ale dřív, než se ke mě dostane, ho kulkou strefím do pravého spánku. I on se kácí k zemi jako zlovolný důkaz mojí proměny. Rostoucího nebezpečí. Johna.
Je po všem, pomyslím si a uvolním stisk na zbrani. Naprosto nepřítomně ji vtisknu do dlaně Sethovi a položím mu ruku na rameno v jakémsi směšném gestu, co v té chvíli stejně postrádá veškerý smysl. ''Víš, co musíš udělat. Postarej se o těla.'' S tou větou kolem sebe stavím pomyslnou zeď a vracím se zpět do domu.


Názory, připomínky, reakce pište do komentářů,
komentář opravdu potěší :-)

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 19. června 2015 v 17:49 | Reagovat

Promiň, že jsem si tohle nepřečetla už dřív, ale já to prostě nějak nezvládám. To je ale samozřejmě můj problém.
Jinak - to je tak boží! Já jsem tak neuvěřitelně ráda, že jsi to zase začala psát. Seth je sice hajzl a docela děsivě rozdvojená osobnost, ale jsou s Clarou tak neuvěřitelně roztomilíííí! :-D  A ten konec mě totálně dostal. Asi pět vteřin jsem jen tak zírala na ten text a nemohla se pohnout. Ona ji vážně zabila?! Ona je vážně oba zabila?! Něco mi říká, že to není ta stejná Clara, co tenkrát prošla zkouškou Mistra. Docela dost se změnila. A je to až děsivý.

2 Azzie Azzie | E-mail | Web | 19. června 2015 v 18:10 | Reagovat

[1]: Všechny postavy si prošly jistým vývojem, konec konců je tohle vlastně už závěrečná část :-D Odhaduju to ještě tak na dvacet kapitol a pak bude samotný závěr celé povídky :-) Ačkoliv je fakt, že plánuju ještě volný pokračování, protože by mi to chybělo... ale mohla bych zase psát, když vidím, že to není marné. Kdykoliv vidím tvůj komentář, chce se mi brečet štěstím ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama