Imaginární revoluce (25.6.)

25. června 2015 v 12:00 | Azzie |  Něco jako deník

Tenhle týden to se mnou jde fyzicky od desíti k pěti. Jsem strašně unavená a nemám chuť nic dělat, než se jenom válet v posteli a spát/pospávat. V noci se mi obvykle vrací sny se stejnou tématikou - škola, šikana, psychická boles, pláč, výsměch. Obvykle pak končím ráno huhňající jako bych měla rýmu - a hele, ona ta rýma z brečení už začíná nabírat na skutečnosti. Do toho jsem včera začala ztrácet hlas a trošku kašlat, takže na mě zřejmě něco leze. S trochou štěstí z toho i něco bude a já budu fakt nemocná, pak bych měla možnost ze sebe setřást ten hnusný pocit únavy a vyčerpání. Jinak je mi ale fajn... kupodivu.

Většinu času teď trávím na Warcraftu. Včera jsem si říkala klasickou hráčskou větu: ''Jen do půl jedenáctý, pak už to vypnu a půjdu spát.'' V kolik jsem šla? V půl jedný ráno, ale to je ještě dobrý. Když jsem měla druhou WoW-dobu, tak jsem obvykle chodila spát až v pět, když už mi oči prostě vůbec nesloužily. Jsem šílená závislačka, když mě něco baví - a WoWko na mě bohužel působí jako asi nejsilnější lákadlo. Včera to ale bylo jinak. Díky nějaké akci (Midsummer Fire Festival? Jestli se nepletu?) jsem si na chvíli připadala až podivně šťastná. Upoutala mě taková podivná věcička, odkud byly podivné světelné šlahounky, na kterých tam nějací elfové tancovali. Chvíli jsem je pozorovala a když tam zbyl už jen jeden, taky jsem si to šla zkusit. Byl z toho boží buff (hráčské výrazy těžko vysvětlovat, proto budu doufat, že to znáte) a tak jsem se tam taky točila, tančila na těch šlahouncích... a proti mě nějaký jiný hráč, když napsal rozesmátého smajlíka a mě se celou dobu taky chtělo smát. Do toho taková nechutně pozitivní fantasy hudba a já si na chvíli připadala až abnormálně šťastná, přestože jde o pěknou pitomost. Ale stačilo to. Stejně jako fakt, že si WoWko konečně možná i pořádně zahraju, protože jsem si ho koupila jako dáreček k narozeninám... přijít by mělo zítra. Takže PŘIJDE.

Pořád ale musím myslet na to, co mi řekla včera psycholožka. Když jsem od ní naposledy odcházela, stálo mě to veškeré sebeovládání a hrdost, abych se buď nerozbrečela, nebo abych nevybuchla vzteky. Do obojího jsem neměla daleko - ale nakonec jsem vydržela až domů. Prý na mě myslela ještě dva dny potom, což by neměla (tahání práce domů je v tomhle oboru konec konců špatná věc) a zvlášť na to, že si myslí, že jsem udělala velký pokrok. Taky na to, že bych měla najevo dávat svoje (skutečné) emoce, které už od asi třinácti let najevo většinu času nedávám. Chtěla bych to tak dělat, ale bojím se. Přestala jsem s tím jen kvůli tomu, že toho lidé zneužívali - a já byla už od doby, kdy mě lidi začali brát jako outsiderku, jednoduše hrozně křehká. Což se samozřejmě šikanou a zbytkem ještě vyhrotilo... ale chtěla bych. Možná to i zkusím, včera jsem to zkoušela.

Zároveň mě teď dost pronásleduje myšlenka, že bych si opravdu moc přála, abychom u sebe s M bydlely blíž. Poslední dva dny sice byly i ve znamení mých depresí a stavu smutku, které věčně vyvolává její matka tím, ale zároveň byly alespoň pro mě hezčí. Možná otevřenější, ale rozhodně hezčí. Začala jsem být celkem odtažitá, protože se bojím toho, že by se upřímnost mohla otočit proti mě, ale vážně ji mám moc ráda. Mít ji blíž, tak si připadám líp - prakticky je to teď člověk, kterého bych po fyzické stránce u sebe uvítala s otevřenou náručí. (Ačkoliv existuje ještě jeden člověk, kterého bych tak taky uvítala). Nezbývá mi nic jiného než doufat. A snažit se, abych se prochroustala k té podělané třicítce. Umřít ve dvaceti už se mi nějak nechce... je to až příliš depresivní. Celkem si život začínám užívat, na to že jsem se obávala, že to v osmnácti všechno skončí. Pravdou ale je, že mi teprve začínají skutečné starosti - a tak se teprve uvidí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama