Nadupaný týden, trapasy a historky (12.6.)

12. června 2015 v 11:08 | Azzie |  Něco jako deník
Dnešní informační článek jsem se tak trošku rozhodla pojmout formou deníku. Bude to tak jednodušší a pro mě i snazší na napsání, tak jenom doufám, že vám to nevadí. Dlužím vám vysvětlení kvůli svojí neaktivitě a chtěla bych ještě zmínit pár plánů, co ohledně blogu mám :-)

VYSVĚTENÍ. Je pátek a poslední článek byl v úterý, ještě ke všemu strohý. Proč? Tenhle týden byl naprostý masakr. Obvykle mívám tak veliké množství času, že naprosto netuším, jak s ním naložit - ale tenhle týden to bylo přesně NAOPAK. Můj diář byl doslova naplněný k prasknutí, takže když už jsem konečně měla chvilku času, byla jsem natolik vysosaná (čtěte oddělaná... anebo prostě unavená), že jsem na blog ani nepomyslela. Tedy... pomyslela, ale nic neudělala. Bylo toho jednoduše moc. V pondělí jsem jela už dopoledne do Liberce za psychiatričkou, vrátila jsem se až odpoledne a naprosto vysosaná. Úterý jsem jela za babičkou, vrátila jsem se odpoledne a opět vysosaná. Ve středu jsem jela pro změnu k psycholožce a vrátila se až odpoledne, znovu vysosaná. A včera jsem byla s Nessou, vrátila jsem se až k večeru. Masakr, vážně. Ani číst jsem nestíhala.

Teď si tedy plánuju napsat nějaké články dopředu - čistě pro případ, že bych znovu nestíhala, protože jak se blíží moje narozeniny (hloupá osmnáctka), tak budu muset oběhávat úřady jako divá a hledat si ještě dva nové doktory, takže se znovu objevuje možnost, že bych nestíhala na blog něco napsat. A já samozřejmě chci, aby blog dál fungoval.
Jinak teď pracuju na nových jednorázových ''hororovkách'' včetně jedné trošku větší, s příměsí dystopie. Na tu se moc těším, ale potřebuju dovymyslet spoustu důležitých detailů, takže to ještě dost potrvá. Navíc ani nemám název - a tak je toho dost, co potřebuju ještě zvládnout. Taktéž plánuju na blog přidat jednu rubriku, i na ní se moc těším.


PONDĚLÍ v Liberci bylo kupodivu naprosto v pohodě. Stal se mi luxusní trapas ve obchoďáku, ale to už je jiná písnička... ale alespoň mám konečně o čem vyprávět! Představte si, že nastoupíte do výtahu. Je prosklený, což je vážně podivný, ale o to rozhodně nejde. Ve výtahu je cca sedm lidí a všichni se tváří smrtelně vážně, zatímco ve výtahu panuje hrobové ticho. Výtah se rozjede, všichni se stále tváří vážně... a pak vám zazvoní telefon kvůli esemesce a jako upozornění máte ptačí švitoření. Asi už chápu, proč si Milenne radši dává vibrace místo klasického upozornění. Když se mi to stalo, máma mi věnovala dost zvláštní pohled a jenom se mě zeptala: ''To bylo tvoje?'' Jo, mami. To bylo moje :-D

Radek samozřejmě musel také využít situace, že s námi jede do Liberce (A že on jezdí rád, baví ho řídit. V tom se dobře doplňujeme, jeho baví řídit a mě zase nechat se vozit) a koupit si kbelík. Krásně rudý kbelík, díky kterému se stal ještě nepřehlédnutelnější, než obvykle bývá. S těmi svými téměř dvěma metry je s takovým kyblíčkem jako pořádný maják. To ale samozřejmě nezabránilo tomu, aby se nám na chvíli ztratil. Samy jsme s mamkou taky něco pořídily - ona moc pěknou bundu, já černý cardigan k narozeninám.
Při naší klasické zastávce v Globusu mě opět máma i s Radkem sledovali tak zvláštními pohledy v očekávání, že nejsem schopná sníst svůj oběd (copak vážně nevypadám na to, že dokážu být pořádná tasemnice?) a pak jsme v Globusu samozřejmě zapomněly (hlavně, že jsmě s mámou měly zmrzlinu, cha!) koupit knedlík. Když se nám pro něj Radek vrátil, přinesl SAMOZŘEJMĚ houskový, ne bramborový... a tak jsme teď zásobeni houskovým knedlíkem tak moc, že ho nemáme kam dát. Jsme to ale podařená rodinka, že. Výhodou trapné situace s knedlíkem je ale další jídlo - pistáciový puding, mňam... opět mám hlad, k čertu. Zbytek dne jsem doma strávila v oparu deprese a stresu kvůli narozeninám a úřadům, sotva jsem vyprodukovala jeden dost mizerný článek a odpadla jsem. Naprosto.


(Babička si cestou z oběda udělala radost a koupila si kytičku s čínskými karafiáty,
dole pak čtení Pana Mercedese s ovečkovskou záložkou + můj dortík a chvilka u kávy)

ÚTERÝ patřilo babičce. Skoro jsem nestihla dopolední autobus do města, takže jsem pospíchala jako motorová myš. Jak už to u mě ale bývá, když jsem přišla na zastávku... zjistila jsem, že autobus pojede až za deset minut. Opět zbytečné pospíchání a stres, ale to už se v mém životě ztratí. Podobně na zastávky kvůli autobusům letím pokaždé. Mnohem víc nemilé ale bylo setkání s jednou místní paní (postarší, zná se s mojí babičkou). Už podruhé se mě ptala na školu a na takové věci, co se prostě VENKU NEŘEŠÍ. Navíc mě ani nezná, ale musí do toho strkat nos. ''Ne, nechodím do školy. Ne, skončila jsem v polovině druháku. Ne, nevracím se tam v září. Ne, nevím jestli půjdu jinam. Ne, bylo to kvůli zdravotním důvodům.'' Zoufale jsem toužila pryč. A to se taky podařilo.
Cestou k babičce jsem si užila krátké koketování s buclatým vrabčákem, potom nálety hrdliček a následně přivítání od Zuzanky (babiččina kočka). Dokonce se chtěla i pomazlit! Pak už následoval jenom oběd (čína!) a výběr sladkého ke kafi. Skončily jsme u šlehačkového řezu a pařížského řezu, obě jsme šíleně na sladké. Zbytek dne ale skončil naprosto stejně, jako u pondělka.

STŘEDA začala naprosto perfektně a užívala jsem si jí díky Syberii II (o té už víc později). Jsem zažraná hráčka a tahle hra je mojí srdcovkou už dlouho, dřív jsme ji dokonce hráli jako rodina - já, mamka i táta, takže není divu, že mi tolik spravila náladu. Později jsem se v ní ale samozřejmě sekla a jak už to bývá, pokud se nepodívám alespoň na kousíček návodu, tak mě čekají hodiny a hodiny hledání a bloumání... anebo si dám pár dní pauzu (což teď dělám) a pak se hned posunu dál díky časovému odstupu.
I přes perfektní start se ale celý den otočil ke stejnému masakru, jako celý zbytek týdne. Autobus měl přes deset minut zpoždění a já měla být ve tři hodiny u psycholožky, takže jsem byla neskutečně nervózní. Samozřejmě jsem tedy dorazila pozdě. A samotná konzultace byla naprosté fiasko, odešla jsem s depresí a div jsem se v autobuse nerozbrečela. Myšlenky typu: ''Můj život je v troskách.'' byly na místě ihned potom, co jsem si dovolila přemýšlet. Všechno jsem ze sebe ale vypustila až doma, nakonec se to i zlepšilo. Další várka číny prostě dokáže pomoct... třebaže je to jídlo.

ČTVRTEK byl věnovaný Nesse. Na zastávku jsem dorazila pozdě (jak jinak) a cesta nahoru do vesnice byla vyčerpávající, což by jistě Nessa dosvědčila. Důležité ale je, že sehnala přesně to, co potřebovala - a navíc jsme měly možnost si prohlédnout pěkných pár kousků ze skla. Komu by se nelíbil ubrus ze skla, jen řekněte? Jako umění je to naprosto boží. Když jsme tedy pořídily, už jsme jen čekaly na autobus. A tehdy přicházejí HISTORKY.


''Jaké písmo se používalo ve starověkém Egyptě?'' ptal se učitel. ''Hlaholice.'' Boží odpověď.
V otázce antiky se pro změnu řeší Zeus. ''Kdo to sakra byl ten Dia?''
Anebo Mona Lisa. ''On měl sakra nějakej obraz se ženskou?''


Takové lidi nejde nemilovat, závidím Nesse,
že něco takového může poslouchat.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama