Requiem za piškot (23. 6.)

23. června 2015 v 13:55 | Azzie |  Něco jako deník


Dejme prosím minutu ticha za...
můj zesnulý piškot.


Rozhodla jsem se v rámci svojí domácí terapie pokračovat nejen v deníku, ale taky si svůj celkový deník dát pěkně do kupy. To znamená spoustu pročítání, kopírování a dalšího pročítání, takže jsem teď někde na začátku února 2014, ale nijak mi to nevadí. Je zvláštní sledovat svůj vlastní progres na cestě za vyléčením. Každopádně mě teď nejvíc trápí tragická smrt mého milovaného malinového piškotu. Mám celkem dobrou náladu, takže mě moje dřívější (skoro až vtipné?) zápisy posilují. A včerejší záležitost s piškotem... je mojí nejnovější tragédií. Když mi spadnul, chvíli jsem vážně fňukala jako malá holka. Berte to jako sílu ironie, hned jsem si totiž vzpomněla na jednu diskusi s A. - ''Musíš přemýšlet pozitivně,'' říkala. ''Například když ti spadne zmrzlina, jenom si řekni, že to je sice škoda... ale takhle si na ní pochutná hmyz.'' Pozvedla jsem jedno obočí a odfrkla si. ''Když by mi spadla zmrzlina,'' řekla jsem tiše, ''Tak bych brečela jako malá holka, protože zmrzlinu miluju. A pak bych si samozřejmě šla koupit jinou, abych přestala brečet. Pád a smrt zmrzliny je tragédie!'' A stejně tak je tomu i u piškotů. Divný ale je, že jsem se střídavě smála a brečela... nad jeho tragickým osudem. Nakonec jsem stíhala obojí najednou, než jsem si na chvíli dala pokoj a pak začala znovu fňukat. Když jsem na něj dnes narazila v koši, znovu mě to přemohlo. Chudáček piškot... odpočívej v piškotovém nebi.

Včerejšek jsem tak nějak přetrpěla. Bylo mi špatně, ale měla jsem radost díky relativnímu úspěchu s videi ze SSO, také pak díky foťáku. Budu zase natáčet videa! To mě naplnilo novou energií. Když jsem si ale dnes říkala, že bych něco šla natočit ven... bylo pěkně hnusně. I když tohle teď píšu, venku lije jako z konve a já musím myslet na to, jak jsem nedávno s A. zmokla. Celou dobu jí říkám, že určitě bude pršet - chtěla jít na procházku - a když nás moje mamuška vypravila se sklem (milujeme sklo!) a plastem (který nesnášíme) tak nás ani ne v polovině cesty zastihl liják. Užívala jsem si to. Miluju ten pocit, když mi tvář smáčí déšť a vlasy mi pěkně moknou. Toužila jsem celou dobu jen stát na silnici a moknout, ale okolnosti mi to nedovolovaly. Výsledkem tedy byl jen pocit promočenosti, promočené oblečení a neskutečná zima. Taťka A. byl ale tak hodný, že nám udělal skvělou horkou čokoládu a tak jsme chvíli koukali (všichni tři) na Jupiter vychází, kde jsem našla nového oblíbeného záporáka. Proč jsem sakra tak posledná záporáky?
Jakmile jsem se vrátila domů, táta už měl připravený gril. Ale tak proč ne, řekla jsem si. Když už na mě čekal... tak nepohrdnu. Zbytek dne jsem strávila neskutečným třasem zimou (a to prosím byla NEDĚLE) a zahříváním. Jupiter vychází jsem si samozřejmě nedokoukala.

Jinak mě ale celkově trápí jedna věc. Sliby. Aktuálně mě bolí dva sliby, které mi dali dva různí lidé a ani jeden z nich je nedodržel. Vlastně jsou tři... tři různé sliby a tři různí lidé, všechny ale bolí stejně. Nebudu na nikoho ukazovat, jen deníčkuju. Musím na to pořád myslet - a chvílemi se cítím stejně jako moje růžové růže ve váze. Jsou zvadlé a pomalu ještě víc chřadnou. Bolí to, mrzí mě to. Ale nic s tím nenadělám.

A dnešek celkově? Venku je pěkně hnusně a já zítra mám jet do Lípy za psycholožkou, kde jsem minule skončila vážně špatně. Upřímně se bojím, zvlášť když jsem teď trošku kašlala na monitoring, který mám za úkol, ale... nějak to přežiju. Konec konců nemám na výběr, že. Kdo ví, třeba to ještě nějak zvládnu líp. Zatím nasazuju psací terapii ve formě povídky Město hříchů (o které jste slyšeli jako o Taxi, původně) a smutním nad svojí nedůležitostí. Zvlášť, když mi pořád někdo bere i ty zbytečky přátel, co mám. Je mi z toho na nic. Díky bohu, že jsem obklopená skvělými knihami a mám do čeho kousnout (nemyslím jídlo, hihi). Na vážnější článek to ale dnes moc nevidím.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 24. června 2015 v 18:21 | Reagovat

*minuta ticha za zesnulý piškot* Jsem ráda, že slavíš nějaké ty úspěchy, i když chudá piškot. Taky mám rádá, když můžu moknout, ovšem někdy je déšť...někdy se nehodí. I když déšť miluju. Snad to s tou psycholožkou nebude tak špatné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama