Vratká křídla (27.6.)

27. června 2015 v 23:54 | Azzie |  Něco jako deník




Je zvláštní zapomínat na prosté věci, některé momenty, ale nikdy na lidi. Na jejich tváře. Hlasy. Zvláštnosti. Nikdy nezapomenu nikoho, kdo kdy v mém životě sehrál nějakou roli. A může to být jen obyčejný kolemjdoucí, kdo ovlivní cizí život. Třeba i ten můj. Moje myšlenky jsou tak nesourodé, že je sotva dokážu utřídit do dvou základních skupin - špatné a dobré. Pozitivní a negativní. A tak za zpěvu nádherné Alissy White-Gluz a jejího Labutího jezera přemýšlím nad nejrůznějšími věcmi, včetně svého mizerného rozpoložení. Nemohli jsme prostě jen hrát podělaný WoW? Nemohli jsme zůstat u toho, že budu všem lhát? Nemohli jsme prostě přestat předstírat to, že by se něco mohlo změnit? Jsem vůbec člověk? Kdo jsem? Pokouším se nepropadat zlým myšlenkám, ale všechny se na mě lepí stejně rychle a pevně jako smůla. Nevím co mám dělat. A upřímnost nic nevyřeší.

Často sním o tom, že bych se jednou možná mohla dostat na balet. Na Labutí jezero. Je to můj malý sen o nedosažitelné dokonalosti, jaká nenáleží žádnému smrtelníkovi. Připomíná mi jakési ztělesnění věčnosti - ta křehkost, dokonalé pohyby a tolik emocí na jediný pohled, balet mě zkrátka fascinuje. Stejně tak jako hudba k němu spředená.

Měla bych jít spát a skutečně spát, ale nemůžu. Vím moc dobře, že bych se začala přemlouvat, abych brečela. Prosila bych se, abych to udělala. Abych propustila ty zdánlivě nevinné slzy na povrch a doopravdy plakala. Před několika měsíci jsem si slíbila, že už brečet nebudu. A já vím, že to dokážu. Za ta léta jsem se naučila perfektně skrývat svoje skutečné emoce, ale často část z nich vypouštím na povrch, aby si lidi nemysleli... že jsem naprosto kamenná. Jsem jako porcelán, ne kámen. Ale perfektně namalovaný a zdobený porcelán, u kterého si nakřápnutí, maličké prasklinky nikdo nevšimne. Ani kdyby se táhla přes celý kousek. A čím víc si hraju na perfektně zocelenou, tím víc jsem zlomená. Časem ze mě zbydou jenom střípky, které někdo možná zamete... a vyhodí do koše. Skončím jako svůj milovaný piškot. A nic nebolí tak moc, jako čerstvě zlomené srdce. A ta tichá přání začínají být hlasitější a prosebnější...

Zřejmě si vyposlouchám mozek z hlavy. Anebo se uhraju k smrti. Nebo budu spát až do smrti. TŘEBA. Toužím do světa vykřičet to, jak moc je mi už jedno, koho dalšího mi kdosi nebo cosi vezme. Neustále mi bere mě samotnou, hezky kousek po kousíčku, okrádá mě o přátele a tolikrát už mi vzal i jediný zdroj lásky. Otec, pak matka. A pak i objekty mého zájmu. Zbavuju se naděje, že se kdy někomu otevřu. Takže tenhle deník bude mojí finální hádankou, kterou možná jednoho dne někdo rozluští.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama