Dny jdou dál (4.8.)

4. srpna 2015 v 6:59 | Azzie |  Něco jako deník



Co jsem čekala? Naději? Lepší budoucnost?

Vlastně nevím, co jsem čekala. Uplynulo x dní od mého přiznání, x dalších dní od doby, co jsme se s Milenne daly dohromady (ne poprvé) a já si tak krásně myslela, že už věci spějí po lepší cestě... ale ono je to naopak. Netuším čím to začalo, ale všechno jde totálně do kopru. A blog? 6 článků za červenec? Opravdu, Azz? Jakkoliv mi na blogu moc záleží, teď jsem na něj skutečně neměla náladu, přestože na něj během dne často myslím. Teď mi to už začalo celkem chybět... ale stále to nic nemění na faktu, že ještě před tím, než jsem vůbec začala stávkovat, tak šel sám o sobě taky pěkně hluboko.

S Milenne je to taky v kopru. Díky ní jsem měla už dřív pocit, že nejsem úplně ztracená, že mám ještě naději na to, že se věci zlepší - a že mi v tom pomůže. Nějak mě pootočí tím správným směrem, nebo mě bude jen podporovat, nebo tak něco. Smolným faktem ale je, že všechno se jen zhoršuje. Když jsme se teď daly znovu dohromady, viděla jsem v ní něco jako možnou budoucnost - jak moc hezké by asi bylo, kdybych se ze všeho pak vyhrabala a mohly bychom spolu bydle a tak? Když jsem měla světlejší chvíli, dokonce mě i napadlo, že bych si ji i ráda vzala, až bychom byly starší - protože v ní vidím něco jako opravdovou spřízněnou duši, takového člověka už po tolika zkušenostmi s lidmi prostě poznám. Cítím to. Faktem ale je, že se ani neuvidíme. Fyzicky jsme spolu byly jen jednou v životě, jedinkrát. Byl to jeden den a půl, cca. A tenkrát jsme se vnímaly naprosto rozdílným způsobem, přestože jsme k sobě měly také opravdu hodně blízko. Teď už se ale neuvidíme. Já k ní jet nemůžu - jednak mi to můj strach z lidí nedovolí, ale hlavně protože mě její máma nenávidí. A když říkám nenávidí, myslím to doopravdy vážně. Když jsme se rozešly, bylo to z valné části kvůli ní. A já si pořád myslím, že mě jednoduše viní z toho, že se Mil líbí holky...

Snažím se všechno ale brát pozitivněji, proto si neskutečně užívám Milenninu podporu mojí hráčské závislosti. Jen si to představte - hry, po kterých toužíte kolikrát i x let máte najednou všechny k dispozici a můžete si je kdykoliv zahrát. Jsou vaše. Můžete hrát. Třeba i do noci! Hodně času jsem strávila s Mirror's Edge, které mě naprosto vtáhlo svým parkurem a lehce dystopickým příběhem, teď se pokouším dostat do druhého dílu Zaklínače (Zaklínač! ♥), a jsem naprosto závislá a zničená ze hry Life Is Strange, která je aktuálně bez pochyby tou nejlepší adventurou, jakou jsem kdy hrála - a dost možná i nejlepší hrou celkově. Ty hry mi dost pomáhají přemoct svoje myšlenky, které se teď dost zhoršují. Také jsem se vrátila k sebepoškozování... ne, že bych to už dřív nedělala. Jen trošku jinak, bez řezání. Díky tomu mám teď obě ruce dost pochroumané, protože jsem se do nich trošku mlátila.

Píšu dost chaoticky, ale nemůžu si pomoct. Moje myšlenky teď jsou chaotické, takže i můj zápis. Proč se s Mil ještě neuvidíme? Já k ní jet nemůžu, jak jsem psala, ale ona nemůže taky k nám. Tentokrát ale ne kvůli svojí mámě, ale kvůli té mojí. Řekla, že chce čas do konce července, aby si to mohla rozmyslet, jestli by Mil nemohla přijet. Když jsem se jí posledního tedy ptala, tak řekla, že ne. Že nechce, aby se se mnou musela hádat před někým jiným. Že naše věci nechce řešit před někým CIZÍM. Chápu, že Mil bere jako... ''cizí''. Všechny moje ostatní ''kamarádky'' (protože nikoho jiného jsem neměla. Přítelkyni? Ha! Ani přítele ne) totiž znala. Znala jejich mamky, a znala je po spoustu let. Navíc se stydí za náš dům, protože je tu spousta věcí, co si tu kdosi a cosi odložil - speciálně naše povedenější část rodinky, kterou tu snad všichni (kromě babičky, která je mi-lu-je!) nesnášíme. Když jsem ale mámě už se slzami v očích řekla, že jí na tom nezáleží, jen přitakala s tím, že fakt nezáleží. Je pravda, že v tu chvíli byla naštvaná, ale ona doopravdy není ten typ člověka, co jen tak mění názor. Ten den jsem se naprosto zhroutila - několik hodin vkuse jsem probrečela, dvakrát se pořezala a ta rána se mi ještě dvakrát potom otevřela, takže to bylo skutečně povedené dění. Mil byla se mnou - alespoň virtuálně, přes mámin zákaz na internet (''Dokud to neuděláš, nepůjdeš na internet, Kláro! A dnes už se tam stejně nepodíváš!''). Nakonec jsem se uklidnila, alespoň to si okolí myslí. Pravdou stále zůstává, že v klidu nejsem. Nemůžu spát, nemůžu usnout. Jediné, na co myslím je to... že bych prostě chtěla umřít. Vím už, že to sebepoškozování nemám jen kvůli uvolnění bolesti, ale také kvůli jizvám. O ty mi moc jde - jak mi některé hodně staré už blednou, cítím se z toho sklíčeně. Potřebuju je, abych věděla, proč jsem taková, jaká jsem. Nenávidím se o to víc, když nemám připomínku na to, co se stalo a přispělo to k mému zničení. Jen doufám, že se věci brzy zlepší. Obávám se totiž, že by to jinak mohlo skončit nepěkně.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marsi Marsi | Web | 4. srpna 2015 v 15:31 | Reagovat

hezky napsáno, a hrozně se mi líbí vzhled blogu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama