Sny (7.8.)

7. srpna 2015 v 11:26 | Azzie |  Něco jako deník




Poslední dva dny začínaly trošku pozvolně. Babička teď má hlídat mojí mladší sestřenici Terku - a tak už brzy ráno odjíždí do města kvůli hlídání, díky čemuž mám celičký dům pro sebe. To je zvlášť v takovém vedru ideální, navíc si můžu lítat po chodbách a jen tak si zpívat, protože je tam skvělá akustika. Nemá ale smysl říkat, že mi moc do zpěvu není.

Už druhé ráno jsem zamířila místo pro kafe ven k naší zvířecí části rodiny - našim kocourkům. Vzhledem k tomu, jak moc brzy babička odjíždí zůstalo ''krmení divé zvěře'' jak říkává - na mě. Už v devět hodin je venku proklaté vedro a jak volám jména našich kocourů (Čertééé! Mazlííí!) tak si připadám jako socha, naprosto vyschlá socha. Když jsem včera jela na konzultaci za psycholožkou, jela jsem jen v tričku s krátkým rukávem a v šortkách. Ano, čtete dobře. Šortky. Odvážila jsem si vzít krátké kalhoty a ukázat nohy. Respektive nejen nohy, ale taky další jizvy. Sotva jsem vyšla ven, všichni na mě blbě koukali - na moje nohy, samozřejmě. Nikdy jste neviděli někoho, kdo má na noze ve sloupečku cca sedm křížků? Asi ne, tak hleďte dál, boha můj. S kocoury to ale tak není. Přiběhnou, okamžitě začnou vrnět spokojeností a když se najedí, jsou jako velcí, černobílí a spokojení kočičí válečci, co se někam odkutálejí do stínku. Mám je ráda, jsou to moc milí kocouři. Není divu, že jsem si je tu oba chtěla nechat, i když byli ještě malí. Aw.

Co se týče té konzultace, nebyla zrovna dvakrát... no, nemůžu říct, že by byla neplodná. Byla spíš zvláštní. Přiznala jsem se se svým strachem z mámy a ostatních, uznala, že uvažuju o hospitalizaci (o které si teď budu něco zjišťovat, ach jo) a nakonec jsme se dostaly i k tématu Milenne, kdy jsem řekla proč si myslím, že mě její máma nesnáší - protože jí přiznala, že je na holky... a už od začátku se to dalo spojit se mnou, přestože jsme spolu ještě nebyly. Psycholožka mi věnovala trošku tajemný úsměv a zeptala se mě: ''A líbíte se jí vy?'' A já řekla, že jo. Však je to pravda, chodíme spolu. A tak se mě hned zeptala, jestli se mi líbí holky. A já řekla zase, že jo. Ale že se mi nelíbí jen holky, ale i kluci. Na to mi řekla, že nevěří na bisexualitu, a vysvětlovala mi svůj názor - už jsem o tom něco četla, takže uznávám, že na tom něco bude. Sama jsem se po tři roky považovala za lesbu, prakticky má skoro pravdu, že. Potom už jsem musela odejít - jen se mě zeptala, jestli souhlasím s tím, že bychom to téma příště znovu probraly. Zase jsem řekla jo. A pak běžela na autobus, kde jsem se málem upekla do křupava.

Zbytek dne byl ale pekelně mizerný. S Milenne to nevypadá zrovna nejlíp. Vlastně... já nemám nic proti vztahu na dálku, skutečně ne. Zrovna já - člověk co se vyhýbá přímým kontaktům - ale chci ji vidět. A není to jen o tom, co já sobecky chci, ale také o tom, že jsme spolu vůbec nebyly od doby, co spolu ''chodíme''. Když jsme se poprvé a taky naposledy viděly, byly jsme kamarádky. Hodně dobré kamarádky, skoro jako sestry. A to má do našeho současného vztahu trošku... dál. Snažila jsem se nějak usmlouvat to, aby Mil mohla přijet k nám, ale nejde to. Je nás v domě už tak dost (čtyři lidi a jedna koupelna) a ještě ke všemu se tu všichni neustále hádají, proto to mamka nikdy nedovolí. Já k Mil jet nemůžu - její máma mi dost zadělala na další problémy, které teď sama se sebou vedu, dokonce mě dovedla na pokraj zhroucení, pokud mám znít trošku dramaticky. Potom jsme s Mil zkoušely další možnosti a já z toho nakonec byla jen zničená a brečela až do hloupého rána, kdy jsem se probudila se svým myším plyšákem, kterého jsem dostala k třetím narozeninám a znovu brečela. Ona je jediný člověk, co mě kdy viděl jinak. Jediný člověk, co mě kdy měl rád a neodešel. U vlastní rodiny už si ani nemyslím, že by mě měli rádi. Všechno jejich chování a řeči totiž nasvědčují opaku. Mám už jen ji... ale přesto ji dál musím ztrácet.
Mohly bychom zkusit výlet někam - přes víkend, kam by jela i Miliina máma a moje máma. Líbilo by se mi jet do Karlových Varů, to místo je pro mě jako magnet. A pěkně kouzelný magnet. Uměla bych si představit to, jak tam s Mil jsme. Jenže já už na žádnou naději nevěřím. Když jsem asi před rokem, nebo před dvěma viděla jednou v noci padat hvězdu, vzpomněla jsem si na to, že se říkává, aby si člověk něco přál. Jediná věc, co jsem si v tu chvíli přála nebyla ani to, abych se uzdravila, ani to, abych byla šťastná nebo našla lásku. Přála jsem si to jen vidět znovu. Znovu uvidět padat nějakou hvězdu. Ten jev mě natolik uchvátil, že jsem seděla ještě dobrých třicet minut na parapetu a zasněně pozorovala noční oblohu, protože jsem v ní viděla krásu. A taky naději.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama