Já a Mistr 3. kapitola

13. září 2015 v 0:00 | Azzie |  Já a Mistr
Arieluma, daevas! Neskutečně na mě dolehla podzimní melancholie, šátková mánie, ale hlavně... Mistro-mánie! Zprvu jsem nevěděla, jestli pokračovat v psaní TpM, anebo pokračovat v tom re-makeu, ale nakonec zvítězil re-make. Upřímně řečeno mi přijde celkem hloupé pokračovat v psaní někde kus za polovinou, když je potřeba hlavně přepsat to, co předcházelo. Párkrát jsem po sobě to JaM četla a dost jsem se přitom chytala za hlavu, protože... milion věcí se nedalo vidět bez tuny spoilerů. Spousta nejasností, milion otázek, málo vodítek... Každopádně teď můžu s klidným srdcem říct, že mě to fakt chytlo, protože jsem nad tím přemýšlela celý den (!) a to už fakt něco znamená.
Zároveň jsem se dívala i na vaše ohlasy - je fakt, že původní JaM mělo opravdu požehnaně komentářů, ale když vidím, že i teď se někdo ozve, chce se mi z toho plakat štěstím, zvlášť když potom vidím i ohlasy v podobě lajků a hodnocení - takže bych vám taky chtěla moc a moc poděkovat za podporu, protože je to něco, co mi moc pomáhá se posouvat dál. Díky, díky moc!

Co se týče povídky jako takové, je tu pár plot-twistů, které jsem v původní verzi ani nestihla použít (což je majestátná ironie, že?) a tentokrát si je ujít nenechám. Moc se těším na další psanía nebýt toho, že jsou teď tři minuty po čtvrté hodině ráno (většina článků je přeci jen přednastavená) tak bych i psala dál, protože mě z touhy usnout vytrhla neskutečná vlna inspirace, ALE moje oči už doslova kvílí o slitování a mozek mi skoro bublá nespokojeností, takže budu psát zase až budu fyzicky použitelnější.

Jakýkoliv ohlas, komentář, hodnocení na článku, lajk... všechno to moc a moc potěší.
Moc vám děkuju za podporu a všechno ♥





Clara

Prudce se zvednu do sedu. Srdce mi bije jako splašené, zatímco se roztřeseně znovu a znovu pokouším i přes svoje roztřesení nadechnout. Očima přelétnu po pokoji, abych nabyla pocit jistoty, kterým bych ze sebe dokázala vyhnat kousavý pocit ohrožení rapidně rostoucí v mém hrudníku. Hlava mi třeští jakoby mi cosi zevnitř bušilo na lebku, když očima spočinu na stařičké zvonkohře nad svojí postelí. Motýli třepetající se kolem zdobného zvonečku snadno učarují mým očím, takže je s až dětskou fascinací pozoruju několik ztěžklých minut, dokud se relativně neuklidním. Až potom se přinutím vstát z postele a bosky přejdu do malé kuchyně, odkud na mě z linky hledí kočka. Sedí s naprostou majestátností na dřevěném prkénku a zjevně očekává vřelé díky za to, jak mile mě přivítala.
''Dobré ráno,'' pozdravím ji, než k ní vztáhnu ruku a nechám ji, aby mi ji očichala. Když se ujistí, že jsem to pořád já, lehce se mi otře hlavou o hřbet ruky v gestu, že ji mám pohladit, proto jí naprosto bezmyšlenkovitě vyhovím. Její společnost mě naplňuje pocitem, že ještě nejsem až tolik sama. Alespoň tu kočku mám - třebaže zřejmě skončím jako stará paní v malém bytě, které obývají z osmdesáti procent jenom její kočičí přítelkyně, jako já mám tu svojí - Aylee.
Aylee tiše mňoukne a ladně přejde po lince směrem ke krabici, kde jí schovávám kočičí kapsičky. Když jí hned jednu nevytáhnu, tiše zaškrábe na kartonovou krabici, kde se její pochoutky ukrývají a plácne sebou hned vedle, jakoby si chystal svůj cenný majetek hlídat a čekat, dokud jí milostivě nepřipravím snídani.
''Já vím, já vím,'' odvětím spěšně a pohladím jí, než si vytáhnu z malé kredence hrneček a nasypu si do něj instantní kávu. Potřebuju z hlavy vyhnat ten příšerný sen, tmu a okolnosti. Taky toho chlapa, pořád mě to znervózňuje. Občas se mi stává, že se mi zdá o někom, koho už jsem potkala, ale nikdy ne v takovém ohledu. Zatraceně mě to děsí - zvlášť vzhledem k tomu, jak naše setkání proběhlo. Už jen z jeho pohledu mi běhá mráz po zádech, natož pak z představy, že jsem někde zavřená ve tmě. Nenávidím tmu.
Rychle si zaliju kávu a přesunu se k hladové kočce, která mi už pacičkami postrkuje svůj malý talířek po lince v gestu, že jestli jí ihned nedám najíst, shodí ho dolů a on se rozbije. Seberu proto rychle talířek, vytáhnu z krabice náhodou kapsičku a připravím jí snídani, aby mi nezdemolovala celou kuchyni. Vím moc dobře, čeho je jako správně popuzená kočka schopná - o rozbitých truhlících, vyhrabané hlíně, rozcupovaných kapesnících a ukradených ponožkách ani nemluvě.

S hrnkem horké kávy se špetkou vanilky se potom sama posadím k malému jídelnímu stolu a zasněně hledím ven z okna, jak prší. Mám déšť ráda, svým způsobem na mě působí jako velice uklidňující faktor, ačkoliv na druhou stranu mě děsí tím, čeho může být předzvěstí. Můj urputný zvyk uvažovat v řetězcích s nejrůznějšími návaznostmi je proto někdy skutečně otravný, když i z milého deště dokáže udělat něco jako varování o tom, že by mohlo dojít na hloupý blackout. Ten potom vede ke tmě, která mě dovádí k maličkému šílenství... už od dětství ji nenávidím.
Dlaní rychle urovnám pomuchlaný ubrus na stole, než pohlédnu na kalendář. Dnes mě studium nečeká, ještě dva dny mám volné, než se budu muset vrátit. To je celkem milé, vzhledem k počasí - komu by se taky chtělo někam chodit za tak vlezlé zimy a deště. Očima sklouznu k okenní tabulce, která je posetá dešťovými kapkami. Můj byt je na severu, často mi zdi bičuje ostrý vítr a klepu se zimou kvůli špatnému nebo nedostatečnému zateplení. Bytná už kolikrát mluvila o tom, že se s tím určitě něco udělat dá, ale pokaždé její slova zapadnou prach, až jsem se jí přestala připomínat. Radši se navleču do svetru, než abych musela neustále zbytečně chodit za ženskou, které dělá problém vyslechnout mých pár slov. Dokud jí ale platím, nemá na výběr.



Stephen

Podrážděně zvednu hlavu k bratrovi, který mi věnuje jen otravně okouzlující úsměv, zatímco přede mnou drží pěkně zakrvácenou košili. ''Dej to sem, ty idiote,'' procedím skrz zuby a vyškubnu mu košili z ruky. Seth se jen tiše zasměje, než mě přátelsky poplácá po zádech, aby mě povzbudil. Irituje mě to, když se takhle chová, ale nikdy mu nic neřeknu. Vím, že nesmím, jinak bych musel čelit pekelným následkům jeho cholerické povahy.
''Až to doděláš, zlatíčko,'' pronese ke mě sladce, ''-tak zajdi za otcem, prý s tebou o něčem chce mluvit. Podle všeho ale nemá nejlepší náladu, takže bys udělal nejlíp, kdybys hodil tím svým prosezeným zadkem a šel za ním co nejdřív. Ber to jako bratrskou radu k dobru, z mojí velké, čisté lásky k tobě, jakožto svému jedinému bratříčkovi,'' dodá a ještě se na mě uculí, než zmizí kdesi v domě a já v prádelně osiřím. Nejsem žádná pitomá pračka, pomyslím si napruženě, zatímco dám jeho košili odmočit do malého kbelíku. A ženské v domě máme taky. Naneštěstí je natolik velký hajzl, že to stejně musí předat mě, aby mi připomněl, jak moc velkou moc nade mnou má. Bastard.

Sotva vyjdu z prádelny směrem k otcově pracovně, zmocní se mě velice nepříjemný pocit. Už pár týdnů zápolím se svojí vnitřní rozpolceností, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Můj život byl vždycky dost nahnutý na to, abych mohl přeběhnout z jedné strany na druhou a chvíli na ní zůstat, aniž bych se musel vracet zpátky. Teď to ale vypadá, že se věci začínají podivným způsobem uklidňovat a urovnávat. Měl bych z toho mít radost, anebo to alespoň nevnímat jako negativní jev, ale místo toho cítím jen nepříjemné mrazení v žaludku a na páteři, kdykoliv na to jenom pomyslím. Každá věc v cestě jakoby mi to připomínala - staré, nakřivo pověšené obrazy podél chodby, pobledlý koberec, co býval kdysi zářivě červený, i zdobná a těžká klika dveří do pracovny posetá mnohočetnými škrábanci mi to připomíná. Sotva na to jen pomyslím, zhoupne se mi žaludek a já na moment zavrávorám, než pevně levou rukou stisknu kliku a bez zaklepání vejdu dovnitř pracovny. Do nosu mě okamžitě udeří ostrý pach cigaret a prach, který se okamžitě vznese do vzduchu, jakmile někdo otevře nebo zavře dveře. Lehce popohnaným krokem přejdu po dalším ušlapaném koberci kolem rozsáhlé knihovny směrem k otcově masivnímu stolu, za kterým sedí a cosi zadumaně studuje. Zřejmě mě neslyšel přicházet, tiše proto zakašlu.
''Chtěl jsi se mnou mluvit?'' zeptám se a on na mě upře svoje chladně šedomodré oči. Ta podobnost pro mě moc znamená, cítím se hrdě na to, že jsem mu tolik podobný. Kdykoliv vidím připomínku toho, že alespoň vzhledově jdu v jeho stopách, uklidní mě to. Vím totiž až bolestivě dobře, že jinak jeho ideálům nevyhovuju. Nikdy jsem jim nevyhovoval.
''Ano, to chtěl,'' pronese a posune si brýle nahoru po nose, než mi věnuje ryze kritický pohled. ''Mám pro tebe práci, synu. A jsem si jistý, že tě potěší, až ti řeknu čeho se týká. Nebo spíš... koho se týká.'' Tím jednoznačně vzbudí moji zvědavost.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama