Nema 10. kapitola

3. září 2015 v 0:00 | Azzie |  Nema
Původně jsem chtěla na dnešek dát nějakou recenzi nebo jiný článek, ale vzhledem k tomu, že absolutně nestíhám a ani ráno nebudu mít čas, protože jedu do Liberce, tak vám sem dám rovnou druhou kapitolu Nemy, co už mám hotovou. Nějaký typově jiný článek snad stihnu napsat až se vrátím, tak se uvidí. Každopádně doufám, že si kapitolu užijete, oproti předchozí hodně jednoduché a myšlenkové kapitole je tahle už akčnější :-)





Tentokrát byl Kassin příchod na scénu opravdu fenomenální. Zatímco v tichosti sedím na jedné z těch příšerně rozvrzaných židlí, všichni ji bedlivě pozorují, jak si nanáší další vrstvu jasně fialové rtěnky, zatímco jí si druhou rukou každou chvíli na hlavě narovnává modrou paruku, která jí evidentně nechce držet na místě. Když je spokojená se svým prapodivným vzhledem, přejede po každém z nás pohledem, než lehce spráskne ruce k sobě a nadšeně se pousměje. Na některé z dalších pacientů to zabere jako podivná motivace k zlepšení nálady, alespoň tak tedy soudím podle náhlých změn v jejich výrazech, ale mě samotné to jenom nedává smysl. O co jí jde? Přišel snad někdo z vedení s nápadem, že si uspořádají nějakou akci s trošku uhozenou fasádou? Zřejmě jsem příliš konzervovaná, než abych k sobě propustila další různé možnosti, proč by na sobě měla mít modrou (a skutečně jasně modrou) paruku a k tomu ještě výraznější fialovou rtěnku. Skoro jakoby Kass zachytila můj pohled přejde ke mě, chytne mě za ruku a než se jí stačím vyškubnout, popožene mě kamsi dozadu z kolektivu, přičemž věnuje zbytku osazenstva omluvný pohled s gestem, že ''bude hned zpátky''.
''Nemo,'' pronese naprosto vážně, ale přesto stále podezřele přívětivě. Znervózňující kombinace. ''Potřebovala bych, abys pro mě něco udělala. A taky pro ně, i pro sebe. Chceme s několika dalšími dobrovolníky zkusit menší akci, která by mohla některým zdejším lidem pomoct nabudit lepší náladu a možná jim i trochu pomoct. A při té příležitosti jsem tě chtěla o něco požádat,'' řekne mi a s naléhavou prosbou vepsanou ve tváři mi pohlédne do očí. Trošku nejistě vyvléknu svojí ruku z jejího sevření a nepřesvědčeně jí přikývnu na znamení, aby pokračovala.
''Několik děvčat odsud - převážně anorektičky - k tobě svým způsobem vzhlíží, víš to?'' Zavrtím hlavou, tentokrát možná až moc jistě. ''Chtěla bych, abys mi pomohla je motivovat, aby dál bojovaly. Když se na některou z nich podíváš,'' pronese Kass a obě pohlédneme na několik vyhublých děvčat v hloučku lidí na terapii, ''-jaké ti připadají? Celkově?'' Nejsem si jistá, jestli mám na takovou otázku odpovídat, proto jen neurčitě pokrčím rameny.
''Připadá mi, že se nenávidí, protože to tak je. Někdo v nich rozbil senzory pro vnímání sebekrásy,'' odpovím velice stručně. Když ale na ty dívky znovu pohlédnu, vidím toho mnohem víc. Jsou jako rozbité květiny ze skla, co už nikdy nic neslepí dohromady. Jedna z nich je drobná blondýnka s modrýma očima, co připomínají pomněnky, jmenuje se Elise. Párkrát jsem s ní seděla při obědě, jednou jsem sebrala dost odvahy na to, abych ji požádala, jestli bych si ji nemohla nakreslit. V tu chvíli vypadala tak překvapeně a potěšeně zároveň, že mě z toho až bodlo u srdce, když jsem si vzpomněla na to, jak se ona sama vůči sobě cítí. Kdykoliv se Elise podívá do zrcadla, vidí v sobě jen dívku, co má silnou nadváhu a není na ní ani špetka krásy, přestože taková ve skutečnosti vůbec není. Je nádherná, alespoň v mých očích ano.
''Přesně tak. Napadlo nás, že bychom sem přinesli nějaké fakt pěkné oblečení - rozumíš, skutečné šaty - a společně s dobrovolníky bychom pak zvýraznili jejich krásu, zatímco by si mohly užít alespoň trochu zábavy při ryze dívčích věcech.'' Znovu přikývnu hlavou, to zní jako celkem pěkný nápad. Těžko říct, jestli bude fungovat podle jejich očekávání, ale i snaha se přeci cení.
''Pokud by se to podařilo, mohli byste je potom s Kyleem nafotit,'' navrhne mi a vrhne kradmý pohled po svojí skupince na terapii. ''Ty máš uměleckou duši, on foťák v malíku. Kdyby to všechno potom vyšlo, což je sice trochu naivní na předpoklad, ale co kdyby, tak by to bylo moc hezké pro ně, ale i pro nás, včetně tebe.'' Chvíli nerozhodně přešlapuju na místě, zatímco se špičkou svých balerín dotýkám chladné podlahy skoro jako baletka. Trvá mi až bolestně dlouho, než se nakonec Kassiině vizi také podvolím. ''Tak dobře.''


Několik sester se nadšeně chopilo iniciativy a společně s dobrovolnicemi v čele s Kass vytáhlo naše květinky na jeden větší z volných pokojů, který během dopoledne přeměnily na hotový zkrášlovací salón. Elise a její vrstevnice si dost dlouho nebyly jisté, jestli je dobrý nápad jít s nimi, ale když jsem je nakonec přesvědčila svým srdečným zájmem, šly jsme tam nakonec společně. Zatímco já sedím na volné posteli obklopená skutečnými šaty, které už zažily noblesu plesů, Kass se svými pilnými včelkami dívky zkrášlují. Pečlivě je pozoruju - to, jak je zkušeně, ale velice decentně nalíčí, zatímco u toho velice mile, ale hlasitě brebentí o tom, jak moc jim to sluší.
''Nemo? Ty se k nám nepřipojíš?'' zeptá se mě Elise, ale já jen automaticky zavrtím hlavou. Nejsem správná cílová skupina pro celou tuhle proceduru, přestože okamžitě jedna ze sester pronese něco ve smyslu, že i já jsem moc hezká a jistě by se mi nějaké šaty z jejich výběru líbily. Uznávám, že jsou jejich šaty krásné - zvláště pak jedny sněhobílé, které by se snad hodily i pro nějakou nevěstu.
''Ne, ne. Tohle je jen váš den,'' odpovím jí a nasadím povzbudivý úsměv, přestože mi do úsměvu zrovna dvakrát není. Jakkoliv mě Kass prakticky nakazila svojí podivně optimistickou náladou a touhou pomáhat, stále jsem to já. Moje pocity se nemění jen protože dělám něco, co by mohlo mít smysl. ''Ale budu tu celou dobu s vámi, chci vidět jaké šaty si vyberete.'' To Elise uchlácholí natolik, že nechá sestru, aby jí upletla francouzský cop a mezitím se sama zapojí do spletité ženské debaty.

''Překvapuje mě, že nejsi vyloženě s nimi,'' ozve se vedle mě a já sebou okamžitě škubnu tak, že sedím narovnaná jako pravítko, připravená kdykoliv vyletět z místnosti a zmizet v první díře, která se mi cestou naskytne.
Kyle stojí hned vedle mě a opírá se o holou stěnu, zatímco se mu na krku pohupuje pěkně nadupaný foťák. Tvář má jako obvykle s jasným úsměvem a výrazem největší pohody s přátelskostí, jaká vůbec u člověka může existovat. Mám skoro pocit, jakoby to byla součást jeho samolibosti, ale kdykoliv na to pomyslím, cítím se hrozně provinile. On není samolibý, ale moje niterní já má neustále nutkání ho za takového považovat.
''Kass řekla, že mám potom pomoct tobě,'' odpovím jednoduše. Když si všimne toho, že se na něj dívám, okamžitě skloním pohled ke svým botám, což ho přiměje k tichému zasmání. ''Protože jsi jim moc podobná,'' odpoví na vysvětlenou, o kousek opatrně posune šaty a posadí se hned vedle mě. Skoro se mě dotýká ramenem, jak blízko jsme vedle sebe. Nepatrně se posunu, abych naši blízkost narušila, což mu samozřejmě neunikne.
''Taky jsi moc hezká,'' řekne mi a zahledí se na Elise, která si zrovna vybírá mezi dvěma šaty - krátkými modro-zelenými a plesovými stříbrnými. Doktoři dokonce svolili, že takhle dívky mohou zůstat pár hodin přes odpoledne, nazvali to ''hodiny pro princezny'', což zní relativně dětinsky, ale jim to skutečně udělalo radost. ''-ale nikdy tu krásu nevidíš.'' Ta slova mě obletí jako umírněný vítr, ale přesto nejsem schopná pochopit, proč mi to vlastně říká. I kdyby mi řekl, že jsem nejkrásnější dívka, kterou kdy viděl, tak to nic nezmění. Pořád jsem taková, jaké je moje jádro. Zjizvená a ošklivá, nic jiného v tom není. Ani na povrchu, ani uvnitř - je to naprosto prostá záležitost.

''To není pravda,'' odvětím nakonec, zatímco nepřítomně pohlédnu z okna, po kterém zvenku stékají drobné dešťové kapky. ''Jen mě ještě neznáš tak dobře, abys to mohl vědět.''

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama