Knižní chvilky #8

15. října 2015 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Knižní chvilky
Přestože jsem byla dost dlouhou dobu mimo blog, nastřádala se mi kupička fotek do Knižních chvilek, takže se směle vrhám na to, abych se o ně s vámi podělila! Velký vliv na to měla moje ''instagram-mánie'', která znatelně pominula kvůli tomu, že mi na instagram po většinu času už nejdou z nějakého důvodu fotky nahrávat, ale přes to mám pořád trochu naučeno využít vhodné chvíle a nějakou tu fotku si přeci jen udělat :-)



(Fotky v celé velikosti: #, #)

Nepravidelně jezdím do města za svojí milou doktorkou na konzultace - a při každé takové příležitosti si do tašky beru knihu. Ne vždycky mám čas, možnost anebo náladu na čtení, ale minimálně při čekání na autobusové zastávce si pár stránek zvládám přečíst. Pro jednou jsem takhle vytáhla právě knihu Spolubydlící od Johna Lutze. Celkem se stydím, že jsem nejdřív viděla film a až potom se dostávám ke knize, ale... to ta Leighton! Leighton Meester, kterou naprosto zbožňuju. Neodolala jsem a díky tomu námětu v kombinaci s ní jsem se na ten film prostě musela dopředu podívat - a knihu jsem si nakonec o dost později sehnala ve výprodeji na Buxu. Nedokázala jsem zkrátka odolat, ani té knize v tom výprodeji.
Moc jsem toho ze Spolubydlící nepřečetla, takže ji ještě ani nemám snad označenou za rozečtenou, ale autorův styl psaní mi sedl už v jeho jiné knize, kterou jsem si trochu nešťastně dřív koupila. (Tak to mimochodem dopadá, když se necháte zlákat a koupíte si knihu, o které vůbec nic netušíte - později krásně zjišťujete, že je to asi šestý díl série, kterou jste nečetli a nemáte ji doma, ale za pokus to přeci stojí, ne? Když už tu knihu máte doma, přeci ji jen tak neodložíte.)

Milý detail je pak i fakt, že jsem v tu dobu zkoušela nový lak na nehty (o ten jsem připravila svojí mamku, stejně jako ona mě připravuje o knihy, co si chci aktuálně přečíst - její samolibý úsměv, když mi kroužila kolem rozečteného Zaklínače mě děsí do teď) a celkem pěkně mi ladil k obálce. Obojí bylo totiž nafialovělé :-)


(Fotky v plné velikosti: #, #)

Další z mých menších výletů byl trošku delší, takže byla kniha jako společnost naprosto jasná. Docela jsem váhala... nevzít si radši dvě? Nakonec jsem přeci jen skončila jen s jednou knihou - a to s Kdybychom se neviděli. Měla jsem ji tou dobou už rozečtenou a tak pro mě bylo ještě větší potěšení vědět, že budu mít dobrých pár hodin času na čtení, třebaže bych se radši uhnízdila někde v posteli nebo křesle doma, čekalo mě nějaké vyřizování ve městě a návštěva úřadu, takže jsem využívala svůj čas před úřadem - a i ten po něm. Kdykoliv jsem v tom městě, obvykle si čas krátím sezením na poliklinice, schovaná za automatem na kafe. Kafe z toho automatu sice chutná příšerně (zkoušela jsem to), ale má vážně dobrou horkou čokoládu. Tu teď sprostě přejmenovali z ''horké čokolády'' na ''čokoládovou fantazii'' - tím mě poněkud zaskočili, ale řekněte - nezní to divně? Fantazie? Mohla bych o té čokoládě takhle básnit, zvlášť když jsem si ji samozřejmě koupila (a to hned dvakrát!) a poklidně ji pila při čtení té fascinující knihy, na kterou teď mimochodem plánuju recenzi.
Měla jsem také v úmyslu si číst při čekání na oběd ve svojí oblíbené čínské restauraci, ale nakonec jsem stihla přečíst sotva dva řádky a oběd byl záhadně připravený. To bylo překvapující a trochu to pokazilo moje čtecí plány, ale na druhou stranu jsem si tu chvíli vážně užila. Poprvé jsem byla někde sama na obědě a ten pocit, že jsem si na chvíli mohla vytáhnout knihu a číst si na tak příjemně působícím místě, kde je tolik bambusu a dokonce ta zvláštní kočička s mávací tlapkou (nevíte někdo, jak se jí říká?) - zkrátka ideální chvíle. Zvlášť po pěkně stresujícím vyřizování mi to vážně bodlo.

Nakonec jsem si na cestě z města (odkud jsem se rozhodla domů jít pěšky, ironický to plán) ještě našla čas na čtení. Už od základní školy mám jakési problémy s koleny a celkově mám trošku slabé svaly a vazy, co se ale kolen týče... něco je s nimi v nepořádku, definici ale nemám - a tak jsem po tom dni plném chození byla trošku vyřízená bolestí a na chvíli jsem se zastavila v takové milé uličce, kde jsem si na férovku sedla na obrubník a znovu si knihu vytáhla. Potřebovala jsem ta zatracená kolena nechat na chvíli být, zvlášť vzhledem k tomu, že mě čekaly ještě asi dva kilometry cesty, což byla téměř sebevražda, když jsem skoro kulhala. Čtení tam jsem si ale taky docela užila - bylo to sice poněkud nepohodlné, ale dobrodružné. Poslouchat při čtení jakési tajemné hulákání nějaké paní se sekačkou byla celkem zábava.


(Fotky v plné velikosti: #, #)

Papoušci! Záložka! Není krásná? Dostala jsem ji od Milenne a jsem z ní unešená. Nedostávám záložky tak často, jak by asi člověk řekl, ale přes to jich mám zatraceně hodně - a s každou další jsem na nich víc a víc závislá. Sbírala jsem už hodně věcí - pohledy, známky, nálepky nebo peří (A to sbírám i teď, třebaže nezáměrně - můj milovaný andulák mi ho totiž nastrká úplně všude. VŠUDE, vážně.) - ale záložky jsou mojí poslední mánií. Tedy... záložky a další věci spojené s knihami, jako třeba nálepky (s knižní tématikou), pohledy (mám například podepsaný pohled od Charlotte Rogan, byla tak milá, že mi jich poslala opravdu tolik, že na mě i zbylo) a podobné blbůstky. Tahle se mi z nějakého důvodu moc líbila do Kdybychom se neviděli, takže jsem si ji tam bezmyšlenkovitě vrazila - a nebyla bych to já, kdybych se s ní nepochlubila.
Co se samotné knihy týče, líbila se mi. Už začátek se mi líbil, potom přišlo sice pár chvílí, kdy jsem trošku zvedala obočí a ne všechno mi sedlo, ale hodnotím ji dost kladně - a rozhodně nelituju toho, že jsem si ji přečetla. Bylo to pro mě přínosné a milé čtení, které jsem si vážně užila - což se mi docela notnou dobu nestalo, že by mě kniha takhle opravdu přiměla cítit a prožívat děj, opravdu jsem si ji užila. A ke konci jsem samozřejmě uronila i nějakou tu slzičku.

Na druhé fotce vidíte mojí další zastávku na cestě domů - ta lavička byla spásou pro moje kolena, zároveň ale dost dobrou záminkou pro to, abych si přečetla dalších pár stránek z Co kdybychom se neviděli. To, co se u té kapličky s lavičkou ale stalo později... to je už jiná historka. Sotva jsem zaklapla knihu a hezky vyrazila dál, chvíli jsem byla pronásledována dvěma koňmi a narazila na děsivého houbaře... a nakonec jsem si na cestu přibrala dvě vyhozená koťátka. Bez legrace. Potom už tedy čas na čtení nebyl - udržet v krabici dvě malá koťátka, rychle vymyslet plán na pomoc pro ně a zároveň se je u toho pokoušet uklidňovat byl skutečně multi-úkol, ale naštěstí nic, co bych jako správná crazy-cat-lady nezvládla. Pokud vás příběh s koťátky zajímá, můžete mrknout na tenhle článek - tady. Psala jsem tam o nich víc, navíc je tam i jejich fotka - a věřte mi, že to byla opravdu zlatíčka. Nádherná koťátka.


Při jednom trochu deprimovaném odpoledni jsem si nakonec přerovnala svůj druhý pracovní stůl a rozhodla jsem se tam dát i nějaké ty knihy. A ano, ten ''držáček'' nebyl původně na knihy. Vlastním účelem je na pokličky, ale protože si ho mamka koupila a nepoužívala, vzala jsem si ho - perfektně se totiž na knihy hodí. Aktuálně na něm mám tedy Roztomilé malé lhářky a jim podobně velké knihy, ale později si na něj budu zase dávat aktuálně rozečtené knihy, jako jsem to měla původně před tím, než jsem si ho dala na stůl. Rozhodně je to ale vážně užitečná věcička - podle mě stojí za vyzkoušení, pokud byste náhodou narazili na opuštěný držák na pokličky. Snad mě nemáte za blázna.


Obvykle čtu v noci. A taky si v noci ráda dělám palačinky, piju kafe (V poslední době spíš čaj, dnes ale pro změnu cappuccino) a vyvádím spoustu dalších nepochopitelných věcí, protože jsem jednoznačně noční tvor - ale podstatný je fakt, že v noci ráda čtu. Opravdu moc ráda, málokdy jsem k vidění někdy ve dne, jak čtu. Neskutečně se mi proto taky líbí, jak si mě rodina dobírá, že mě nikdy nevidí číst, ale přes to prý tvrdím, že čtu - zatímco oni spí, já se probouzím. Je to ironie, ale zkrátka to funguje. Jeden takový nádherný večer mě popadla šílená chuť na kakao, takže jsem vzala svůj božský hrneček od granka a to kakao si prostě udělala. Mohlo být možná už něco okolo jedenácté, možná dokonce později - a já se svojí zarytou depresí sáhla po knize, u které jsem si byla jednoduše naprosto jistá, že mi zlomí srdce. Že mě emocionálně vyřídí, vysaje ze mě veškerou mojí energii pro cítění a vyplivne ji do koše jako žvýkačku bez chuti. (Dobře, teď už asi zním docela šíleně, ale i tento článek vzniká v noci, berme to tedy s rezervou). Vykoupení ohněm bylo tedy naprosto jasnou volbou. Už jsem přečetla první dva díly (Květy z půdy, Lístky ve větru) a pokaždé jsem uronila nějakou tu slzičku - krom toho, že jsem trpěla šílenou touhou do té knihy skočit a zabít tam jednu postavu. Možná mi plně nevyhovuje autorčin styl psaní, ale pořád jsou to opravdu čtivé knihy a je těžké si nezamilovat tu myšlenku a postavy. Navíc jsem se ještě nesetkala s jinou knihou, kerá by v sobě zahrnovala incest. A právě to je taky dost dobré zpestření celého toho nápadu.

Zabalená hezky pod dekou ve svojí posteli, s teplým kakaem a dobrou knihou jsem tedy využívala svojí čtenářskou terapii, která nakonec oddělala moje znavené čtenářské oči a šla jsem ve dvě hodiny ráno spát. (Což je na mě brzy). Ten pocit, jaký ve mě ta kniha ale zanechala... opravdu stál za to. Zocelila můj pocit rozpolcení a naprosto jsem propadla jedné z postav: kombinace pesimismu se sladkou protivností mi jednoduše vykouzlila úsměv na rtech. A byl to skvělý pocit!







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Denisse Beauty Denisse Beauty | Web | 15. října 2015 v 18:41 | Reagovat

pěkné úlovky :) moc hezký design blogu ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama