Podzimní krize a troška deníčkování

11. října 2015 v 15:02 | Clara Black (Azzie) |  Na slovíčko

Nemá smysl říkat, že procházím nějakou otravnou krizí - to jste si zřejmě domysleli sami. Na blogu byl poslední článek někdy v září a máme jedenáctého října. (To mi připomíná novou epizodu Life Is Strange, hm...) Nebudu tvrdit, že je ta krize zažehnaná, ale rozhodně minimálně ustoupila. I tak vám ale dlužím velkou omluvu.
Hodně jsem přemýšlela co vlastně psát, jakože za článek. Do recenze jsem se pouštět nechtěla, protože si nemyslím, že by mi to v tomhle ohledu teď pálilo, takže jsem se rozhodla napsat článek s vysvětlením PROČ vlastně nejsou žádné nové články, jak to se mnou teď je a co tedy bude dál. Když jsem nad tím tak ale přemýšlela, došla jsem k závěru, že bych mohla taky zmínit, co jsem vlastně dělala, když jsem na blog nechodila... a taky jsem tedy přihodila pár fotek. Máme z toho tedy takový víceméně vykecávací článek :-)



Že jsem nějak neměla náladu na to psát byĺo dost jasně vidět už před tím. Abych byla upřímná - doléhá na mě tíha reality. Ne, že bych se s realitou nepotýkala každý den jako jakýkoliv jiný člověk, jen jsem začala víc přemýšlet. Nad budoucností, minulostí, ale i současností. Celkově, nad sebou i rodinou. Uvědomila jsem si spoustu věcí a znovu jsem řešila milion dalších, navíc teď chodím už i pravidelně na úřad práce a tím se otevírá můj starý strach. Je to dost nepříjemné. Na druhou stranu už se objevil podzim, což ve mě vyvolává pocit blaženosti a štěstí. Miluju podzim, barevné listí, vítr, chlad (přestože bych to nikdy asi nahlas neřekla) a začala jsem se dost nalívat čajem, čímž jsem překonala svojí dost dlouhou nechuť. Za to jsem opravdu vděčná. V osobním životě se mi taky podařilo pár úspěchů co se mých problémů týče, což taky považuju za silně kladný fakt. Dokonce jsem dostala pochvalu. POCHVALU.
Taky jsem se dost potýkala s čtecím blokem, ale ten je už snad pryč. Dočetla jsem Všechny malé zázraky i Kdybychom se neviděli, rozečetla Vykoupení ohněm a dál se snažím psát, což mě přivádí k podstatné otázce - stojíte tu ještě o povídky? Popřípadě o jaké? S Milenne píšeme dál pro sebe, ale já sama jsem rozepsala dvě hororovky a mám pár dalších nápadů i do již rozepsaných povídek, takže by mě to tak trochu zajímalo.

Aktuálně se snažím dočíst Zaklínače, do kterého jsem úplně zblázněná. Ten svět, Geralt... zbožňuju to. O to víc mě i těší fakt, že prý má být film a brzy vychází DLC k Divokému honu (nezvyk to neříkat v polštině) a tak budu mít zase na co koukat. Ach ano, tak to má být.


Když jsem se vracela po těžkém dni z jedné z těch zmiňovaných návštěv úřadu práce, tak jsem měla vážně zajímavou příhodu. Rozhodla jsem se z města jít pěšky, což je celkem dobrá procházka o asi třech kilometrech, přibližně. Šla jsem tedy směle zadní cestou směrem k čističce, ale nakonec jsem se zastavila u kapličky, protože mě příšerně bolely kolena (asi bych si znovu měla zajít na ortopedii). Jaké ale bylo moje překvapení, když se za mnou nejdřív objevil podivný pán s košíkem v ruce a celkem mě vyděsil, potom se objevili dva volně puštění koně, co mě i toho pána chvíli zvědavě pronásledovali... ale potom přišlo to hlavní. Už jsem odcházela, když se mě ten pán zeptal: ''Nechceš koťátka? Jsou támhle u sloupku, někdo je vyhodil.'' A tak jsem si v duchu pěkně zanadávala a šla tam. Nejdřív jsem je neviděla, ta koťátka byla schovaná v menší krabici od nějaké elektroniky, kde dokonce měla díry ve víku. Jakmile jsem je ale uviděla, naprosto bezmyšlenkovitě jsem je vzala i s krabicí a štrádovala si to dál. Následovaly mě myšlenky typu: Co budu proboha dělat? Nebyli to až takový mrňousci, aby potřebovali vyloženě ještě mámu, ale pořád byli dost malí, aby s ní ještě dle mého názoru měli být. Potřebovali umýt, dát najíst a určitě potřebovali i odčervit... zavrhla jsem svoje pochyby s tím, že je odnesu domů a tam se o ně postaráme, pokud nenajdu nějaký vhodný domov - odvezeme je do útulku, kde se o ně už postarají. Cestou ale začali lézt ven z krabice a ze začátku tiše naříkali, tak jsem si s nimi začala povídat. Mějte mě třeba za blázna, ale celkem to pomohlo. Mluvila jsem na ně, sem tam je opatrně pohladila a byla klidnější - a taky zatraceně čipernější. Byla dost fuška je udržet v krabici, když jsem musela jít po silnici. Nakonec se mi ale poštěstilo a zašla jsem do obchůdku s potřebami pro mazlíčky, co u nás máme. Paní si je prohlédla a konstatovala jak jsou to krásná koťátka, stejně jako nějaká její zákaznice s dětmi. Ta zákaznice by dokonce byla ochotná si je vzít a postarat se o ně, ale měli pejska. Dostala jsem ale radu, abych je odnesla na úřad, že oni budou vědět. Kdybych ty drobečky vzala domů... mamka by zrovna nadšená nebyla. To ona není nikdy, než ji přesvědčím o tom, jak je důležité pomáhat zvířátkům a jak hodná zvířátka ta jsou. Potom si je stejně zamiluje.
Odnesla jsem tedy ty dva kočičí uzlíčky na úřad, kde pracuje shodou okolností maminka mojí dávné kamarádky. Všichni na úřadě těm maličkým ihned propadli - a nakonec jsem je tedy s panem starostou (osobně!) odvezla na hřiště, kde se koťátka dočasně ubytovala u dvou moc hodných paní, co takhle už odchovali kocourka. Už na samotném úřadě se pro případ nouze domluvil útulek, ale paní se už i ozvala, že by si minimálně jedno vzala. Snad jsou tedy ti drobečci v pořádku.
Díky téhle zkušenosti jsem nakonec dostala i pochvalu od pana starosty - že jsem jim pomohla. Nepřemýšlela jsem nad tím, nebo spíš neváhala. Mám to v povaze, automaticky se jim snažit pomoct. Ach. Nejradši bych si je ale stejně nechala. Byli to krásní drobečci. A navíc jsem tak měla další úspěch - nutnost mluvit s lidmi a řešit vážnější případ sama, což pomáhá proti mojí sociofobii. Super!


Také jsem v jednom dni věnovala notnou část odpoledne uklízení. Ano, uklízení. Nenávidím to, když musím něco uklízet, ale často to v depresi dělám, jako v ono odpoledne. Ten den byla navíc Milenne pryč, zrovna byla u kadeřnice - nechala si ostříhat vlasy. A tak jsem vyházela spoustu věcí ze svého starého pracovního stolu, vydrbala ho a naprosto přeorganizovala. Je to klasicky počítačový stůl, ale vzhledem k tomu, že už stolní počítač nepoužívám (mám notebook) a tak jsem si na něj dala knihy a svojí plechovku se záložkami a podobnými věcmi. Nakonec jsem se ji ale rozhodla taky přerovnat... a z toho vznikl nepořádek, co vidíte na fotce. Spoustu z toho jsem dostala, vyhrála - a další spoustu mám notnou dobu od Blogtour, kdy mi toho přišlo tolik, že jsem si spoustu věcí ještě mohla nechat na další soutěž a něco i pro sebe samotnou.

Je ale super, že jsem konečně našla i místo pro svůj ''držáček'' na knihy, který je původem na pokličky. Mamka si ho někde koupila, tuším snad v Orionu, ale vůbec ho nepoužívala. Když jsem tedy viděla ten tvar... jednoduše jsem si ho přivlastnila na knihy, protože se na ně opravdu perfektně hodí. Můžete to brát i jako inspiraci, na rozečtené knihy by byl vážně perfektní :-D


Jeden víkend jsem taky byla s kamarádkou. Devatenáctého září měla narozeniny, takže jsem jí objednávala dárek k narozeninám - přála si nějaký manga komix, takže jsem hledala jako šílená. Ve většině knihkupectví jsem žádný buď neviděla, anebo měli vyprodáno. Nakonec mě spasil Bux - našla jsem tam totiž komix Bleach, který shodou okolností znám, protože jsme se na něj společně dívaly jako na seriál. Věděla jsem, že ho má ráda, tak jsem jí ho objednala. Při té příležitosti mě ale taky popadla chamtivost a musela jsem si do košíku přihodit i Moře klidu, které bylo ve výprodeji. Hrozně moc jsem si tu knihu znovu chtěla přečíst, takže jsem si taky splnila přání. A komix? Ten kamarádce udělal vážně radost, což mě neskutečně zahřálo u srdce.

Podle domluvy jsme tedy šly ven na pěkně dlouhou procházku. Zbožňuju procházky na podzim - to listí, jak létá ve vzduchu s větrem, šumění stromů, trochu vlezlý chlad... ale pořád sluníčko. Kamarádka nakonec přinesla i svoje oblíbené frisco a tak jsme se po procházce uhnízdily na jednom z balíků sena na louce za oborou, kde jsme si nakonec povídaly a pily to frisco. (Je to zvláštní, sama nepiju. Ani to hloupé frisco, ačkoliv cider mám fakt ráda... Hm.) V tu chvíli jsem se cítila vážně dobře. Jako s dobrou kamarádkou, jako jsme dřív bývaly. Známe se už spoustu let, kamarádily jsme se už jako děti ve školce. S mými problémy ale přišla odtažitost, protože ze začátku neměla vůbec pochopení, ale teď už se to vychytává. Za to jsem vážně moc ráda.


Dnes jsem se konečně prospala po dost dlouhé noci ze včerejška, kdy mi bylo zle. Nakonec se to vychytalo - a fyzický pocit nevolnosti vystřídal ten psychický, takže jsem až do rána kuchtila v editoru pro Might and Magic: Heroes IV svojí mapku, kterou jsem nakonec udělala úplně špatně. (Smích) Na mapce teď pokračuju, jen jsem začala odznova. Zatím vypadá dobře a použitelně, uvidíme... jestli tak zůstane.

Ráno (tedy dopoledne) jsem byla pověsit prádlo, takže ještě teď mám promrzlé ruce z toho, jaká byla ve stínu zima, ale díky tomu jsem objevila natrhaná jablka z naší jabloně. Samozřejmě máme jabloní víc, ale mě zajímá jen jedna jediná - je totiž odlišná od těch ostatních. Její jablka jsou menší a krásně rudá, skvělá chuťově. Myslela jsem, že snad ani žádné letos nemáme, ale evidentně jsem se pěkně spletla, když jsem viděla plnou přepravku. Trochu jsem je tedy přebrala od těch, která jsou špatná a vytřídila si asi devět hodně pěkných, než mě odehnaly protivné vosy. Taky jsem si ven stihla vzít čaj na vypití, bylo to vážně milé. Stejně jako rýma, která mě teď tak trošku sužuje.

Co jsem se ale vrátila, přemýšlím nad blogem. Chystám se tedy pustit do recenzí, i do těch, co už měly dávno být napsané - takže můžete očekávat například recenzi na Červený vrch, kromě Zaklínače a těch dalších dvou aktuálně dočtených knih. Taktéž jsem si pořídila v Libereckém Neoluxoru Galveston, který jsem si moc přála, takže se do něj taky brzy pustím. Ráda bych dočetla i Nespavost (ne tu od Stephena Kinga, ale tu od Yoli) a Šepotání, třebaže zrovna do toho se mi vážně nechce. Jsem jediná, kterou tahle kniha absolutně nebaví? Samozřejmě mě také čeká re-reading Hladového ohně a hned potom Pýthiiny rady, troufám si tedy říct... no, že je na co se těšit. Taky pro vás mám připravené další knihy na Posuď knihu podle obalu a určitě dám na příští sobotu dohromady i On My Wishlist. Tím se s vámi pro dnešek loučím.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliz Eliz | Web | 12. října 2015 v 8:59 | Reagovat

Fotky jsou moc krásné, takové správně podzimní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama