Projekt E-17 - 2. kapitola

5. února 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  E-17

Odvedli ho dál od tábora, kde na něj už čekala skupina lidí v temných hávech, postávající jako dokonale sestavená popravčí četa. Hrdelně si zakašlal, jakoby se pokoušel zdůraznit svoji pomíjivou důležitost, ale nikdo z nich si ho nevšímal. Stal se z něj zajatec, jejich ostřílený majetek - a mohli s ním nakládat dle svojí zvrácené libosti. První dny ho mučili kvůli tomu, co by mohl vědět. Jakmile se ale ujistili, že mlčí stejně jako umrlec v hrobě, začali ho mučit jen pro zábavu. Křik je bavil, milovali ho. Zbožňovali ten sladký pocit nadvlády nad odumírajícími končetinami člověka, který jim vlastně nepatřil - ale i tak měli jeho život naprosto v hrsti. Kdyby jen chtěli, mohli ho rozmáčknout jako švába, ale tím by se připravili o hodiny hrůzného křiku protkaného nejen bolestí, ale i značnou hrůzou. A oni to věděli. Po všech letech to bylo stejně známé a očekávané, jako smrt ve vlastních řadách. Všechno je pomaličku dohánělo se záměrem je usmrtit stejně, jako se oni chystali usmrtit svojí novou lidskou hračku - ale člověk musí nejprve žít, aby mohl zemřít. A přesně to také dělali, bez jakéhokoliv ohledu na morální zásady a přirozený cit. Tehdy z nich také nezůstalo nic jiného, než prázdná a bezduchá těla - nádoby pro lidství, které ztratili dřív, než jej pořádně dokázali pochopit a přijmout.

"Člověk se rodí jako dokonale čistá bytost," pronesl muž s hlubokým hlasem. Philip k němu zvedl svoje unavené oči ve snaze mu nejen naslouchat, ale taky si užít svoje poslední chvíle života. On dnes umře, jeho vlastní instinkty mu to našeptávaly už od samotné chvíle, kdy se probudil ze spánku. Jakoby ho cosi vytrhlo ze snění, jaké si doopravdy zasloužil - a potom ho okolnosti uvrhly do temného víru, na jehož konci na něj čeká smrt. Možná také odpočinek.



Sotva odemkla vůz a posadila se na sedačku, mírně se zklidnila. Když rozsvítila zmenšený displej na předním skle, uvítal jí její oblíbený bot - říkala mu Agon.
"Dobré ráno, slečno," pozdravil ji mírně mechanický hlas bota, vycházející ze zabudovaného reproduktoru. Zkontrolovala energii na baterii a nastartovala motor, což v botovi vyvolalo tiché zapraskání nejistoty. "Kam dnes pojedeme?"
"Pryč z města," odvětila jednoduše, zatímco položila ruku na ovládací panel a vysunula volant. Většina lidí už ho nepoužívala - jednoduše zadali adresu, směr anebo navigovali bota - ale ona to tak nedělala. Takové auto si sehnala záměrně, třebaže to nebylo příliš snadné hledání. Většina strojů už totiž využívala jen novější technologie, volant byl tak trochu zastaralý. Nutně potřebovala cítit kontrolu nad vozem, když už ji neměla nad svým vlastním životem. Často díky tomu tak trochu hazardovala, když se s autem vřítila na cestu plnou aut s řízeným cílem... ale i to byl její záměr. Potřebovala nutně dostatek vzrušení a rozruchu, aby vůbec dokázala vydržet ve svojí kůži. Byla dítě adrenalinu, alespoň takhle si ho mohla dodávat.
"To je poněkud nepřesný výraz, slečno," ozval se Agon. Mírně se poušklíbla a vyjela z boxu na cestu v garážích, která byla zatím až podivně prázdná. Nikde nebyl ani jeden vůz - zřejmě to bylo tím, že málokdo parkoval v podzemí. "Hlavně buďte opatrná. Určitě nechceme, aby znovu došlo k uzamčení vašich přístupů..."
"Ne, to fakt nechceme. Nikdo ale přeci neříká, že budeme jezdit po městě, nabouráme pár vozů a pak vezmeme nohy na ramena jako minule," odpověděla poněkud stroze, ale nakonec se nad tím musela pousmát. Sice za to přišla o přístupy, ale... ten pocit skutečně stál za to. A cokoliv, čím se mohla pomstít svému úžasnému otci za to, jak ji ponížil a ublížil - to byla schopná udělat.



Estelle se snažila ten sen udržet dál, ale nepravidelné zvuky tlumeného bouchání o topení ji pokaždé přiměly dávat pozor, což ji automaticky vytrhávalo z náručí snění. Když nakonec frustrovaně na spánek rezignovala, projel jejím tělem ostrý šok. V hlavě se jí vybavily události včerejšího večera - ten divný mladík, zamčené dveře a jejich rozhovor. Řekl jí, že to určitě udělat nechce. A ona v hloubi duše věděla, že na tom něco přeci jen bude. Byla na oddělení ale zavřená tak dlouho, že dočista zapomněla na život tam venku, mimo - a jakákoliv představa odchodu se tak stávala směsicí vzrušující představy svobody a děsu z nejrůznějších možných nebezpečí, před kterými ji uzavřené oddělení chránilo. Jako třeba lidé. Zastínění a nemocní ji neděsili, ale inteligentní a samolibí lidé, to byl její problém. Její slabina, děsila se jich tak moc, že byla schopná se schovávat pod postel, jen aby je neviděla. A že je skutečně vidět nechtěla, klidně by před nimi i zavřela oči a v duchu si lhala, jen aby to nevnímala.

"Jsi vzhůru." Hlas toho druhého ji okamžitě vytrhl z přemýšlení, až sebou mírně trhla úlekem. Ihned se od ní mírně vzdálil s prázdnýma rukama - zřejmě se jí tím snažil dát najevo, že se jí nesnažil nijak ublížit, on přeci není nepřítel. V jejích očích ale vypadal jinak, zlověstně. Jako ti, co žijí mimo oddělení, její staronový domov. Děsivé vězení pro porouchané lidi.
"Jen klid, Estelle," pronesl k ní. Jeho hlas najednou zněl skutečně klidně, působil na ni téměř uklidňujícím dojmem. Ten tón občas používaly sestry, když se snažily někoho ukonejšit - ji to obvykle jen ještě víc rozlítilo, ale tentokrát ne. Byl to jiný případ, jiná doba. A i on sám byl někdo naprosto jiný, jasně si to uvědomovala stejně dobře, jako notnou dávku prachu ve vzduchu, co ji nutila často kašlat. Něco se změnilo, věci se daly do pohybu. A on s tím měl něco společného, rozum jí to našeptával s naprostou jistotou.
"Jak víš o mým jméně?" špitla mu nedůvěřivě na odpověď, než si přitáhla kolena k hrudi. Pustil se do ní chlad, delší nemocniční košile na spaní ji příliš tepla nedodala. Ani lehká deka. Před spaním se jí ale zdála mohutnější a teplejší... "Identifikační náramek, co máš na ruce."
Estelle neochotně pohlédla na svoji ruku, na které skutečně byl náramek. Byl prostý - z jakéhosi plastového materiálu, který se jí svými hranami mírně zařezával do kůže. Sem tam po něm měla na ruce menší červené čárky, ale nic vážného. Na bílém štítku pak bylo napsané její jméno a jednoduchá značka: E-17/13. Neměla ponětí co to znamená, ale zřejmě se jednalo o kombinaci, která se jí nějakým způsobem týkala. Stejně na tom nezáleželo, důležitý byl on. Nebyl to pacient, ani doktor. Spíš vetřelec.
"Kdo jsi ty? Nejsi ani doktor, ani pacient," zeptala se ho nakonec a mírně se napřímila, aby nevypadala tolik sklíčeně a vyděšeně. Moc dobře si pamatovala lekce obrany proti jakýmsi agresorům: Hlavně nikdy nedejte najevo strach. "A máš na sobě krev. Někoho si zabil."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama