Růže a koruna 2. kapitola

8. února 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Růže a koruna

Avenna

"Váš způsob řešení problémů mě nejen zneklidňuje, ale především irituje," pronesu naprosto vážně a promnu si bolavý spánek. Několikahodinové řešení aktuálních problémů koruny je velice vyčerpávající - zvlášť, když pomalu začínám pociťovat hlad... zatímco je v místnosti tolik krčků, ze kterých bych se mohla napít. Musím se držet zpátky, připomenu si naprosto profesionálně a líně se opřu o opěrku židle.
"Lady Avenno-" pokusí se jeden z přítomných rádců promluvit, ale sotva na něj upřu oči, utichne jako hrob. Tiše si odkašlu. "Snažím se tím říct," odvětím nakonec a protáhnu si ruce, které mám pořádně ztuhlé díky svojí nátuře, "-že by bylo vhodné se především uklidnit. Pokud se schyluje k problémům, musíme všichni myslet s klidnou a chladnou hlavou, zvlášť pak vy, princi. O problémech v poušti víme už dost dlouhou dobu, proto by bylo vhodné tam zřídit tábor a vyslat skupinu lidí, aby to prohlédli. Mnohem vážnější jsou ale problémy tady, v okolí. Jsem jediná, koho trápí nárůst vzpour čarodějů?"


Taylah


Trh je podivně živý. Byla jsem tu už mnohokrát, ale nikdy tu nebylo takové množství lidí - spousta z nich nadšeně štěbetá o nejrůznějších věcech, postarší ženy roznášejí drby a muži jen tak postávají na rozích stánků, zatímco v tichosti nasávají. Ta atmosféra ve mě probouzí jakýsi pocit nepatřičnosti, cítím, že nejsem jako oni. V téhle komunitě nemám svoje místo - ale stále se nedokážu zbavit svojí hluboké fascinace nad tím, jak snadno se tu lidé pohybují. Je to jejich voda, jejich domov. Stejně jako domov Sonyi.
"Pojď, Tay." Naprosto bezmyšlenkovitě mě vezme za ruku a společně se prodereme davem proudícím tržištěm. Na dlani cítím teplo její ruky, dokonce mírně i její tep. Připomene mi tím tu chvíli, kdy mě jako dítě s Mikaelem našli opuštěnou v lese. Bála jsem se jich, nevěděla jsem kdo jsou - ale ona mě jen vzala za ruku a řekla mi, že se o mě postarají. Mikael si tehdy sundal kabát a zabalil mě do něj, byla jsem promrzlá až na kost. Od té doby se stali mými nejbližšími, rodinou.

"Ale, ale, ale! Kohopak to tu vidím? Sonyo! Už jsem tě tak dlouho neviděla, jste s Mikaelem v pořádku?" Sonya se mile pousměje a obejme s jakousi ženou, která je mi neznámá. Zjevně se spolu přátelí, alespoň soudě podle výrazů v jejich očích a toho objetí.
"To jsme, neboj se," odpoví Sonya, než pokývne mým směrem. "Tohle je Taylah."
Žena udělá pár krůčků mým směrem, zatímco si mě prohlíží od hlavy až k patě. Asi nejvíc ji zaujmou moje oči - velké, jasně zelené. Několikrát jsem si všimla, že občas mírně zazáří - ale to jen, když použiju některou ze svých schopností, což nikdy před lidmi nedělám. Ne, pokud to není nutné.
Když konečně odtrhne pohled od mojí tváře a očí, naprosto bezmyšlenkovitě mi o kousek stáhne kapuci, aby se přesvědčila o svém mínění. Jakmile si všimne mírně zašpičatělých uší, okamžitě mi ji znovu narovná, skoro jakoby se bála.
"Je to elfka," podotkne téměř fascinovaně. Chce se mi říct, že ve skutečnosti nejsem, protože jsem snad ani nikdy žádného skutečného elfa neviděla, ale Sonya do mě lehce drkne loktem, takže nic neřeknu. Místo toho jen sklopím řasy a zabodnu pohled do země, která je pokrytá špinavým a ušlapaným sněhem.
"Je to moje DCERA." Žena na mě ještě jednou pohlédne, než ke mě vztáhne ruku. Chvíli na ni nechápavě hledím, než si s ní rukou lehce potřesu. Má sebejistý a pevný stisk, to je vlastnost, které si na lidech cením. Ale přesto mě svým způsobem děsí.
"Těší mě, Taylah. Jsem Nadia, Sonyina nevlastní sestra."
Chvíli neklidně přeslapuju z místa na místo, než se na obě taktně pousměju a napřímím se. "Já... půjdu prodat ještě pár věcí, určitě si máte... co říct." Než stihne kterákoliv z nich něco říct, svižnou chůzí vyrazím zpět do nitra trhu, abych prodala svoje věci. Nejsem zručná jako Mikael anebo Sonya, ale mám stále cit pro přírodu a věci v okolí. Díky tomu se mi podařilo už v létě nasbírat dostatek bylin a dalších potřebných věcí, které během roku prodávám. Je zvláštní vědět, že spousta ze zdejších lidí nedokáže poznat jedovaté od užitečného, nebo rovnou léčivého - a na zimu si vždycky sháním ještě větší množství, abych měla dostatek léčiv na prodej, protože se po nich lidé shání ještě víc.

"Přejete si? No jistě, nech mě hádat, " pronese ke mě postarší žena u stánku. "Přišla jsi nám prodat nějaké ty tvoje... hatláma patláma. Kouzla." Tiše a hluboce vydechnu, zatímco se silně přemáhám, abych se neotočila na podpatku a neodešla jinam. Žena mi ale nakonec věnuje mírně ironický úsměv, než otočí.
"Hodilo by se to," odvětí tichým, chraplavým hlasem. Přitom ze mě nespouští oči. "Spousta lidí v okolí je nemocná, tahle zima je zvlášť krutá. Takže co máš, děvče? Snad dost." Chvíli ještě váhám, než pokývnu hlavou a sundám si z ramene brašnu, kterou jí podám. "Je tam všechno, co byste mohli potřebovat."



Avenna

Po setkání s princem a dohodnutí s malou radou jsem ráda, že se konečně můžu vzdálit. S návalem špinavé spokojenosti zamířím do místní hospody a klidně se usadím u baru, zatímco tiše prsty poťukávám na desku. Potřebovala bych se napít, brzy mě hlad začně vnitřně sžírat a nebudu ani v sebemenším schopná přemýšlet nad tím, co dělám a koho se to vlastně snažím vysát - bylo by dobré se tomu stavu vyhnout, zvlášť když už je tma a tím získávám značnou výhodu pro lov, protože mě slunce nezraňuje.



"Avenna," pronese známý hlas a já znuděně pootočím hlavu jeho směrem. Stojí tam dokonale vzpřímený, s korbelem piva v ruce a úšklebkem na tváři. Zjevně se z minula ještě stále nepoučil. Kolikrát ho budu muset zkusit zabít, aby pochopil, že se s ním nehodlám zahazovat? Dnes jsem ale příliš vyčerpaná a podrážděná na to, abych se s někým hádala. Takoví už bohužel chlapi jako Travis jsou. Proto jen mírně pokývnu hlavou na místo vedle sebe, než tlumeně zabouchám dlaní o bar. "Luciusi!"
"Mhm?" ozve se, než se Lucius přiřítí. Přes rameno má přehozenou utěrku, košili má od ní mokrou, jasně se mu lepí na vypracované a bledé tělo. Je to už hodně dlouhá doba, co jsme se poprvé potkali. A nakonec se z nás stali celkem dobří přátelé, protože nás spojovalo stejné prokletí - upírství. Ještě stále jsme snad jediní dva upíři, co se v okolí Udatína objevují relativně pravidelně. Díky tomu si sem taky můžu občas zajít na skleničku...
"Dvě deci teplý krve," poručím si rozhodně a než mi ji Lucius přinese, opřu si rukou hlavu.
"Nečekal jsem, že budeš tak vstřícná, Ave..." Travisův hlas zní mírně přiopile, ale je mi to jedno. Čím opilejší bude, tím bude i oplzlejší, ale na tom beztak nesejde. Spát s ním nehodlám, jak si on myslí - není můj typ. Ačkoliv mi poněkud chybí nějaké to měkké, teplé tělo v posteli...
"Nejsem vstřícná," odvětím a kývnu Luciusovi na poděkování, než se napiju krve ze sklenice. Příjemně teplá, dobrá na zahřátí i žízeň, ach. "Jen jsem dnes troch víc splachovací, než obvykle. Tak povídej, copak pro mě dneska máš?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama