Nema - 11. kapitola

22. března 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Nema
Po delší odmlce tu máme zase Nemu. A lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si u toho zase nebrekla :D Písnička je skutečná, jmenuje se Asleep. Původně je tuším od The Smiths, ale jistá si nejsem. Já na ni narazila díky Emily Browning, jejíž verzi mám taky moc ráda. Dám vám jí úplně na konec článku, pokud budete chtít - poslechněte si ji. Stejně se ke konci vážně hodí :)




K snídani jsou cereálie. Nevěřícně koukám na několik krabic různých cereálií a v ruce si pohrávám s malou zdobenou lžičkou, ještě stále nepřesvědčená o tom, že to není žádný vyšší záměr. Nevěřím lidem z kuchyně - a lidem obecně. A dát někomu k snídani cereálie na takovémhle místě... to nevěstí nic dobrého. Něco se musí dít, proto jsou na nás hodní. Dokonce nám dovolili kakao a bílou kávu, ve vzduchu visí podivný pach změn, který mě zrovna dvakrát neuklidňuje. Oni něco musí chystat.


"Ahoj, Nemo." Málem v tu chvíli upustím lžičku a nadskočím, jak se leknu. Kyle se okamžitě začne omlouvat, že mě nechtěl vylekat, ale já ho příliš nevnímám. Na to jsem až moc zaujatá úhledně vyrovnanými krabičkami cereálií, které mě vábí svými neřestnými hlasy. Jsou mezi nimi kukuřičné lupínky, müsli, polštářky plněné čokoládou, skořicové čtverečky - a dokonce i klasické medové kroužky, nemluvě o nespočtu dalších. Dokonce jich je na výběr víc, než jsem si myslela. Tohle je mučení.
"Nemo? Země volá Nemu, haló..." Kyleův otravný hlas mě vytrhne z hlubokého přemýšlení nad záměry vedení s touhle snídaní, než se přinutím na něj upřít oči. "Co?"
"Dáš si? Je tu na výběr snad všechno, co stojí za pozornost." Tím mě jen usvědčí v tom, že to není jen z dobroty srdce k nám. Koutkem oka pohlédnu na Elise, která si společně se svými dívkami odnáší malý hrneček s müsli. Všechny se přitom usmívají - zřejmě se poslední akce vydařila, vypadají o něco šťastnější. Jedna z nich má dokonce na hlavě plastovou korunku, kterou jí doktoři darovali v den, kdy sem přijela. Věci se divně dávají do pohybu, alespoň pro ně. Já se nijak neměním.
"Ehm, já nevím..." Očima stále hypnotizuju krabičky, téměř i cítím vůni svých oblíbených cereálií. Proto se jen krátce ohlédnu a v nestřeženou chvíli si trošku nasypu do misky, než nenápadně odcupitám ke svému oblíbenému stolu a nenápadně se pustím do jídla. Sotva si ale naberu trošku na lžičku, posadí se naproti mě Kyle a postrčí ke mě hrnek.
"Zapomněla jsi na mlíko." Nedůvěřivě pozvednu obočí a užuž se chystám něco zaprotestovat, když mě ovládne dokonale magická vůně skořicových lupínků a já pro ten hrnek přeci jen chtě nechtě chňapnu, abych si trošku mléka do misky nalila.
"Nemysli si, že jsme kamarádi," odvětím nakonec jenom a klidně si strčím do pusy lžičku. Ach ano, pomyslím si v duchu rozmarně. Přesně tohle jsem potřebovala. Jakkoliv nenávidím svoje tělo, nesnáším jídlo a chci být hubená, některým věcem se zkrátka odolat nedá.
"Proč ne? Neboj se, neprásknu tě." Tiše si povzdychnu, zatímco si jednou rukou opírám hlavu a lžičkou se šťourám v cereáliích. Skutečně nemám sebemenší ponětí, co ode mě chce. Přiměl mě k mluvení, pasivně jsem se díky němu a Kass zúčastnila té jejich akce sebelásky pro anorektičky... a teď se tváří, jako bychom byli přátelé. On ale není můj přítel, ani spojenec. Tohle je pořád ústav - a já jsem rozbitá. Nikdo mojí poruchu jen tak nespraví, zatím se o to snad ani nikdo nesnažil. Když už se doktoři rozhodli mi naslouchat, bylo pozdě. Byla jsem už příliš zakřiknutá. Adios, chtělo se mi pokaždé říct, když se snažili o plodnou konverzaci.
"Protože jsem nemocná a ty jsi jen pomocníček. Nehodlám být ani tvoje charita, ani něčí další kedlubna." Pozvedne obočí a líně mi hrábne lžičkou do misky, přičemž mi ukradne dobrých pár skořicových lupínků. Vztekle ho plácnu po ruce, ale on se jen poušklíbne.
"Hej! To je moje, ty nezdvořáku."
"Díky," pousměje se na mě sladce. "A nejsi moje charita, Nemo. Krom toho... neříká se kedlubna, ale křen. Pokud tedy myslíš tohle a ne něco jiného." Otráveně protočím oči, než do sebe rychle naházím zbytek cereálií, přičemž Kyle moje křečkování jen ohromeně, ale pobaveně sleduje až do doby, než rychle odfičím pryč od stolu, abych odnesla nádobí.
"Je mi jedno, jestli je to kedlubna anebo křen. Je to furt zelenina, ne? Takže na tom nesejde. A krom toho," pronesu, když kolem něj nakonec ještě procházím, "-nepřátelím se s lidmi, co mi kradou jídlo."






Odpoledne nás Kass nahnala do jídelny s jakýmsi tajemným překvapením. Moje ceráliové podezření od té chvíle jen stoupá - proto jen líně sedím na stole, zatímco nervózně pohupuju nohama sem a tam. Když se Kass vrátí, rychle seskočím dolů, aby mě nezpozorovala. Nechci mít problémy kvůli tomu, že ráda sedím na stolech a podobně - zdejší to nemají moc v lásce.

"Asi si říkáte, co se teď chystá," pronese Kass ještě stále tajemně. Několik lidí vzadu si vzrušeně povídá, zatímco ona prochází mezi stoly a zeširoka se na nás všechny usmívá. Jestli tohle má být přísun pozitivity, tak už jsem asi zešílela. Její úsměv mě víc děsí, než uklidňuje.
"Domluvili jsme se s ošetřovateli a chceme vám udělat lepší plán, co se aktivit týče. Kyle se nabídl, že vám něco zahraje, bude to takové veselé posezení s hudbou. Zpívá někdo z vás?" Několik lidí zvedne nadšeně ruku. I moje ruka téměř vystřelí nahoru, ale velice rychle si to rozmyslím. Nikdy nezpívám před ostatními, je to moje zásady. Vždycky mě zpěv bavil, ale je to něco jiného... velice osobního. Dřív jsem se snažila prosazovat svojí snahou a věděla jsem, že mám oproti ostatním určitý talent, ale nikdy si toho nikdo nevšímal. Časem se z toho stala věc, co byla jen na obtíž - matka mi kolikrát řekla, že nejsem žádná zpěvačka a nemám se pokoušet zpívat, to mi v tomhle ohledu dost pošramotilo sebevědomí. S roky ale plynula i moje osamělost, kterou jsem začala zahánět právě hudbou - a s rostoucí láskou k ní jsem si začala zpívat, časem jsem se to naučila dobře. Vždycky jsem byla tak trochu uštěbetaná, než mě všichni udupali do země, takže jsem přestala i mluvit.




"Dobře! Kyle, můžeš?" Kyle klidně projde mezi lidmi doprostřed jídelny a klidně se i kytarou posadí, přičemž mi věnuje tajemný úsměv. Překvapeně zamrkám a rychle odvrátím pohled, aby si nemyslel, že na něj celou dobu zírám, to bych nerada. Ještě by za mnou chodil častěji a myslel si, že se mi líbí. Ta představa je celkem děsivá.
"Tak se všichni někam hezky posaďte," pronese Kass a nažene lidi do kroužku okolo Kylea, zatímco já zůstávám opodál. Blízkost mi nedělá dobře, stejně jako taková masa lidí. Jak ale pozoruju to, jak se Kyle domlouvá s dívkami, které se přihlásily... z nějakého důvodu cítím teplo u srdce. Připomíná mi to dobu, kdy jsem bývala na letních táborech u ohně a všichni jsme zpívali. Tam jsem byla oblíbená, jeden kluk mi dokonce se vším ochotně pomáhal a zvolili nás jako vůdce skupiny. Potom si ale taky povídali, že jsme do sebe šíleně zamilovaní a budeme se brát, to už kazilo dojem.
Když se společně domluví, tak Kyle začne cosi hrát na kytaru a dívky začnou pomalu zpívat. Ta píseň je mi neznámá, ale je jako pohlazení na duši. Pozvolná, ale zároveň velice chytlavá. Atmosféra v místnosti se díky tomu o dost zlepší.




Když k večeru mířím do koupelny, vzpomenu si na jednu ze svých oblíbených písní. Její první slova mi okamžitě vplují do paměti a když vím, že nikdo není poblíž, začnu si ji tiše zpívat. Zpívej mi na dobrou noc, jsem unavená a chci jít spát. Srdce se mi okamžitě zaplaví milionem nejrůznějších pocitů i vzpomínek. Nepokoušej se mě ráno vzbudit, protože už budu pryč...
Líně se šourám v zelených pantoflích do koupelny, než za sebou tiše přivřu dveře a pohlédnu do zrcadla. Hledí tam na mě dívka se smutnýma očima, jemnými rysy ve tváři a rty, které by rád políbil nejeden kluk. Přesto tu dívku ale všichni nemají rádi, pokud už ji přímo ne-nenávidí.
"Zpívej mi na dobrou noc," zazpívám znovu a otřu si hřbetem ruky slzy z tváře, než sáhnu pro kartáč, abych si rozčesala vlasy. "Zpívej mi na dobrou noc. Už se dál nechci probouzet sama..."


"Nemo?" Poplašeně trhnu kartáčem ve vlasech, až si vyškubnu menší pramen vlasů. Znovu si rychle otřu slzy a okamžitě ztichnu, když do místnosti vejde Kyle s poněkud zarmouceným pohledem. Mlčky na sebe hledíme, než ke mě udělá další dva kroky a vezme mojí ruku do svých dlaní.
"Bál jsem se, že..." Jeho hlas zní úplně jinak, dokonce i jinak vypadá. V očích má vepsanou podivnou formu strachu, zatímco jeho rty vypadají tak moc opuštěně, jakoby jim uletěl ten známý věčný úsměv, který mívá.
"Bál ses čeho?" odpovím trošku roztřeseně. Nenávidím být slyšená, když zpívám. Proto jsem taky byla tak potichu, ale on to musel slyšet, zřejmě byl poblíž. Nechápu to.
"Že si chceš ublížit. Znám to, Nemo." Mlčky hledím na jeho prsty, kterými něžně přejíždí po mých jizvách na ruce, zatímco mi po tváři znovu steče několik slz. Jsem tak neskutečně slabá a unavená, pomyslím si v duchu zoufale, zatímco se snažím potlačit v sobě přirozený třas z jeho blízkosti a doteků.
"Nechtěla jsem si ublížit," odpovím nakonec a ruku mu opatrně vytrhnu, než si znovu otřu slzy. Po kolikáté to už dnes dělám? "Jenom jsem si zpívala, nic víc."
"Dobře, dobře." Chvíli na mě jen trošku nerozvážně hledí, než se ke mě trošku přiblíží, ale hned nato se zase stáhne. "Já jen..." dodá, když si všimnu, že má v očích taky slzy. Co se stalo?
"Jen tohle." Sotva to řekne, nemotorně si k sobě přitáhne moje tělo a nakonec jej velice opatrně obejme. Překvapeně zamrkám, ale nesnažím se vykroutit. Objetí mu váhavě jednou rukou oplatím, zatímco se od něj poměrně klidně nechávám hladit po vlasech.
"Můžeš zpívat dál," pronese mi tiše do vlasů. "Dobře."


Zpívej mi na dobrou noc, zpívej mi na dobrou noc.
Je i další svět, lepší svět. Musí existovat, musí být.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama