Nema - 12. kapitola

24. března 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Nema
Konečně se to tak nějak rozjelo, opravdu moc doufám, že to ještě někoho baví číst :) V příští kapitole se to zase o něco víc pořeší, hlavně mezi Nemou a Kyleem, o kterém toho pořád moc nevíme. Tentokrát už bych mohla něco prásknout, co myslíte? Díky moc za každé přečtení anebo komentář, opravdu to pro mě hrozně moc znamená ^^





"Nemo? Co se stalo?" Hlas sestry nás oba překvapí, až se od sebe vcelku rychle vzdálíme. V ten moment musíme vypadat skoro jako dva milenci, které někdo nachytal uprostřed zakázaného líbání v dívčí koupelně - třebaže je pravda úplně jiná. Kyle si vrazí ruce do kapes od kalhot a pokrčí rameny, vypadá jako by toužil splynout se zdí a v tu chvíli zkrátka neexistovat. Chvíli ho koutkem oka pozoruju, než statečně převezmu slovo, abych sestru ujistila, že se nic nestalo. Protože se skutečně nic nestalo. Zatím.

"To nic," odvětím, než si prsty uhladím vlasy. Dělám to pokaždé, když jsem nesvá. Mám pocit, že mi trčí na všechny strany - a od doby, co se mi lidé posmívali kvůli kdejaké nedokonalosti... se snažím pořád dodržovat všechny ty směšné normy, aby neexistoval žádný důvod k ponižování. I tak ale stále platí pravidlo, že kdo chce psa bíti, hůl už si najde. O tom už jsem měla mnohokrát možnost se přesvědčit. Každý člověk v tomhle ústavu o tom musí vědět svoje, anorektičky by mohly vyprávět.
Sestra nás přejede zkoumavým pohledem, nepříliš přesvědčená mojí odpovědí. Nejdřív pohlédne do mých očí, než pohledem sklouzne ke Kyleovi, který nervózně přešlápne z jedné nohy na druhou. Až tehdy se pochlapí natolik, aby k ní zvedl oči.

"Odveď ji do postele, Kyle. Můžeš to pro mě udělat?" Kyle zamyšleně pokývne hlavou, ale na tváři mu blýskne známý přátelský úsměv. Když sestra odejde z místnosti, znovu mě obejme. Tentokrát to není ale to nejisté, nemotorné objetí, jako předtím. Jeho paže mě drží naprosto pevně, ale zároveň ne tak, aby mi drtil kosti. Je v tom cosi vřelého, ale zároveň křehkého. Ten způsob, jakým si moje tělo tiskne ke svému mi připomíná chvíle, kdy se máma chovala skutečně jako matka. Tehdy jsem byla skutečně ještě dítě, dělávala to jen v případech, když jsem byla smutná. Pokaždé to na mě nějakým tajemným způsobem poznala a objala mě. Jsem přeci tvoje máma, říkávala mi, zatímco mě hladila po vlasech a po zádech. A mám tě ráda, Nemo. Nedokážu si vzpomenout, kdy něco takového udělala naposledy. Ani nic takového neřekla, prostě ochladla. Z milované mámy se stala žena, kterou sice poznávám, ale matku mi připomíná jen matně, hodně vzdáleně. To z lidí dokáže udělat stres, bolest a nátlak. Já ale nikdy neměla právo se cítit stejně, třebaže jsem na tom hůř. Jsem na to moc mladá.

"Odvedu tě do té postele," zašeptá mi do vlasů, než mě vezme za ruku a společně vykročíme do pokoje. Cestou cítím, jak mi palcem jemně přejede po několika jizvách na ruce, až mi z toho přejede mráz po zádech. Jak se jich dotkne, cítím se jako nahá, naprosto zostuzená. Díky těm jizvám má možnost nahlédnout mi nejen do hlavy, ale i do srdce, do mého samotného nitra - na místo, kde skrývám svoje nejhlubší tajemství. Věci, které nikdo jiný vědět nesmí, ale i kdyby mohl, nechce. Jeho to ale z nějakého důvodu neděsí.
Usadí se se mnou na postel a když si lehnu, klidně mě přikryje dekou. Během toho ze mě ani na moment nespouští oči, na rtech má stále mírný úsměv. Vypadá znovu vyrovnaně, klidně. Přála bych si mít jeho klid. Zamyšleně sáhne po knize na nočním stolku a podá mi ji. Měla jsem ji rozečtenou už pár týdnů, ráda přeskakuju z jedné povídky na druhou... jak mám náladu.

"Vím, že v noci nespíš," pronese s pousmáním. Změna z té skleslosti a bolesti v očích je tak evidentní, až mám skoro až pocit, že tamto byl úplně jiný Kyle. Jako záblesk jeho jiné osobnosti, někoho stejně zničeného, jako jsem já. "Takže ti popřeju hezký čtení, ne dobrou noc."
Musím se nad tím mírně poušklíbnout, když si od něj knížku vezmu. "Díky, Kyle."





Cítím, že mě pozoruje. Od té chvíle v koupelně a následně u mě v pokoji jsme spolu sice nemluvili, ale pokaždé na sobě cítím jeho jemný pohled, když se zrovna nedívám. Zastrčím si za ucho neposlušný pramen vlasů, zatímco se líně opírám o zeď, čekajíc na příchod sestry. Amadeus je se mnou - s tichým vrněním se mi otírá o nohy, aby si získal mojí pozornost. Je vytrvalý - když touží po mojí pozornosti a nějakém tom pohlazení, zvládne na sebe upozorňovat i celou hodinu, dokud se mu skutečně nezačnu věnovat. Ne, že bych si ho nějak často nevšímala, miluju ho. Bez toho kocoura bych tu snad ani nevydržela. Drží pohromadě kousky toho, co ze mě ještě zbylo.

"Nemo? Čekáš tu na mě?" Sestřin hlas přichází odněkud zdáli, téměř nejsem schopná ho identifikovat. Jakmile ale popojde blíž a položí mi dlaň na rameno, okamžitě procitnu. Ten dotek ve mě znovu evokuje pocit nestability a ohrožení, proto se pomaličku posunu o kousek dál od ní a opatrně si vezmu do náruče Amadea, který spokojeně zavrní. Skoro jako kdyby mi tím říkal: No to je dost, člověče. Tak dlouho ti trvalo, než sis mě vzala k sobě, připravená věnovat se mým kočičím potřebám! Téměř se nad tou představou poušklíbnu.

"Vlastně... vlastně ano," odpovím trošku nejistě. Sestra mírně pozvedne obočí, protože netuší co moje chování znamená. Zřejmě očekává to nejhorší - že se jí teď přiznám k tomu, že jsem si něco provedla anebo jsem viděla někoho, kdo to udělal. K mému i jejímu štěstí ale nejde o nic takového. Vlastně spíš k jejímu štěstí... v mém případě o žádné štěstí rozhodně nejde.

"Když tu byla babička, říkala... že sem chce přijet můj táta." Tehdy konečně pozná, odkud vítr vane. Chvíli mi hledí do očí, jako kdyby přemýšlela nad svojí odpovědí a musela ji skutečně pečlivě zvážit, než mi posunky naznačí, abych s ní šla na sesternu. Zachytím přitom její krajní pohled kamsi za sebe, proto se v záchvatu čiré zvědavosti a menší paranoie otočím. Kyle. Stojí tam, jako předtím. Předtím, když jsem cítila, jak se na mě dívá. Chvíli ho pozoruju a on se na mě mile pousměje, než mě sestra pohladí po zádech a popožene dovnitř. Tehdy za námi zavře dveře.

"Ano, tvůj otec ohlásil dopředu návštěvu, protože se prý nemůže dostavit v klasických návštěvních hodinách. Zřejmě... kvůli práci? Nejsem si jistá, mluvila s ním jiná sestra. Pročpak se na to ptáš, Nemo?" V hlase jí zní nejasný zájem, zřejmě netuší proč se na to ptám. Jinak by se na to zjevně neptala, ačkoliv lidé často pokládají otázky, na které již předem znají odpověď. Jako například moje matka, ta to dělala velice často.

"Já jen... neviděla jsem ho už hrozně dlouho. Naposledy jsme spolu mluvili přes telefon a... Na tom nesejde." Kvapně se otočím ke dveřím a dřív, než mě sestra stihne zastavit, vyjdu ven. Amadeus mi přitom líně vyskočí z náruče a ryze elegantním krokem se vydá po chodbě směrem k několika pacientům, které si stihl oblíbit. Zjevně mu teď moje společnost nesvědčí, pomyslím si v duchu dotčeně. Ačkoliv i já občas potřebuju být s někým jiným, než jen se svými čtyřmi stěnami v pokoji, nemůžu mu to zazlívat. Je to kocour - pán svého vlastního světa. Vždycky si bude dělat to, co bude on sám chtít. I proto je taky tak obdivuhodný.

"Takže má přijet tvůj táta?" Když se vedle mě ozve Kyleův hlas, téměř nadskočím. Zřejmě čekal, než budu znovu sama, aby se mnou promluvil. Brrr.
Odkašlu si. "No... jo. Asi. Řekla bych, že to znáš... ale nejsem si tím jistá. Málokdy dodržuje to, co řekne, pokud to není vyhrožování. Spíš se obávám toho, že přijede, než že nepřijede. Neviděla jsem ho už dlouho a..." Zhluboka vydechnu a mírně přivřu oči, do kterých se mi naprosto spontánně vženou slzy. Kyle na mě jemně pohlédne, než mě jednou rukou obejme kolem ramen.
"To nic," pronese ke mě tiše a dá se do klidné chůze směrem k mému pokoji. "Já vím, jaký to je. Nenech to, aby tě to přepadlo. Jakmile tě to začne užírat, jsi ztracená." V tom případě už jsem se dávno ztratila, pomyslím si v duchu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lunar-dream lunar-dream | Web | 28. března 2016 v 10:54 | Reagovat

Wow ! Boží část :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama