Jiní, 1. kapitola

27. dubna 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie)

Tohle je povídka, kterou jsem psala asi před třemi lety. Byla otřesně napsaná a všude se to hemžilo dvojtečkami... potřebovalo to přepis xD Každopádně, budu vážně moc ráda, pokud to s námi vydržíte! Pro přepis jsem si vzala posilu - Alexe ♥ Takže budeme psát ze dvou pohledů. Já budu psát z pohledu Faith a on z pohledu Phoenixe, s kterým se seznámíte v další části. Doufám, že vás tahle "část na rozjezd" neodradila svojí tajemnou poklidností ^^ (Jinak můžu slíbit, že se všechno vysvětlí!)



Faith

Nedokázala jsem se ani pohnout. I pouhé mrknutí pro mě v tu chvíli představovalo cosi extrémně vzdáleného a nemožného. Jakkoliv jsem se snažila přimět svoje tělo ke spolupráci, sotva jsem dýchala. I ona to zpozorovala, moji malátnost. Obě jsme tak zůstávaly v naprostém klidu, zatímco ona nijak netrpěla, jen mě pozorovala. Sledovala mě, jak procházím další salvou nepříjemností, které mě vnitřně deformují a mučí.


Přistihnu se, jak odpočítávám minuty. Ze začátku je to vždycky nejhorší - jakmile propadnu myšlenkám na dnešní začátek, kdy na mě doktorka Nartheová jen hrubě zírala skrz svoje dokonale čisté brýle, přejede mi mráz po zádech. Už ani necítím svoje ruce, natož nohy. Mám nepříjemný pocit, že pod vlivem toho ostrého světla pomalu slepnu. Zvláštní ledová žárovka kousek nad mojí tváří ale nezhasne jen proto, abych neztratila zrak. Oni mi ty oči totiž snad vypálit chtějí.

Konečně se mi podaří pootočit mírně hlavu na stranu a ulevit tak svým očím. Vím moc dobře, že je nesmím zavírat. Mrkat můžu, ale zavírat ne. Proto mírně pootočím hlavu ke straně, aby na mě světlo nešlo tolik zpříma. Díky tomu úhlu pohledu si všimnu pout, co mi pevně svírají ruce. Pouta? pomyslím si v duchu zmateně. Měla jsem minule pouta?
Najednou se mi nedaří si nic z minula vybavit. V hlavě se mi objeví jen představa světla a otravně klidný hlas doktorky, která se mě snaží uklidnit natolik, abych sebou při začátku neškubala. Obě jsme v té chvíli věděly, že je její klid jen dílem naprosté profesionality a letitého tréninku. Ona ví, že ty víš, ozve se mi v hlavě. Musím se nad tím mírně pousmát - třebaže mě tu drží a mučí mě zíráním do světla, horkem i zimou a dalšími způsoby, všichni se mě bojí. Ironie je, že nevím proč.

"Tak, pro dnešek to už bude všechno," zašvitoří doktorka. Překvapeně zamrkám, když zaslechnu její hlas přicházet ode dveří. Společně s tlumeným klapotem jejích bot na podpatku. Pomalu očima sklouznu k jejím nohám, abych se podívala, jestli má znovu ty elegantní černé lodičky. Jakmile mi na ně padne pohled, v duchu se musím poušklíbnout. Příliš dokonalé na tak chmurné, temné místo. Jí to ale zjevně vůbec nevadí, budiž.

Když mě Nartheová odváže, ani se nepohnu. Ruce i nohy mám sice uvolněné z těch těsných, otravných pout, ale nemám dostatek síly, abych svým tělem pohnula. Sotva pohnu hlavou, abych jí pohlédla do tváře. I ona vypadá zachmuřeně, zvlášť, když mi pohlédne do očí.

"Copak se děje, Faith?" Její hlas zní tak soucitně, že se mi z toho až zvedne žaludek. Jsem unavená a znechucená jejich přístupem - někteří pro mě nemají jiné slovo, než ďábel, další mě ale střídavě nechávají podstupovat ty příšernosti a pak se na mě dívají těma svýma odporně litujícíma očima. Vypadá to jako manipulace, nic víc. O nic jiného jim ani nejde.
Ještě pár vteřin jí hledím do očí, když v její tváři zaznamenám změnu. Veškerý soucit a lítost nahradí cosi jiného... něco hodně blízkého a známého. Zvědavost. Když jí ale pohled dostatečně dlouhou dobu nepřítomně oplácím, chápavě pokývne hlavou a s podivnou opatrností mě zvedne do sedu. Jakmile to udělá, dokonale vnímám svoji vlastní bezvládnost. Jsem jako obyčejná hadrová panenka, bez jakékoliv sebekontroly. Neovládám svoje tělo - to funguje na autopilota, který je poněkud porouchaný. Téměř jako kdybych byla mrtvá a on mlel z posledního.



Následující den dostanu volno. Klidně ležím rozvalená na svojí nepříliš pohodlné posteli, zatímco si upřímně užívám nedostatek světla v místnosti. Světlo. Dřív jsem po něm toužila, po paprscích světla, po slunci... teď už světlo nechci vidět. Jen jeho nutné minimum, které k životu potřebuju. Nic víc, znechutili mi ho.

Polekaně sebou trhnu, když se ozve tlumené zaskřípání těžkých dveří. Okamžitě k nim sjedu očima, připravená se schovat do kouta a bojovat o svůj jediný volný den v posledních pár týdnech. K mému překvapení ve dveřích ale nestojí žádná gorila, jako ty, co mě odvádí za světlem a jejich podobnými vymoženostmi. Stojí tam jen doktorka Nartheová a jakýsi cizí, postarší muž.
Pozvednu mírně obočí a posunu se na posteli až úplně dozadu, než zády narazím na dokonale chladnou zeď. Sem nikdy nikdo nechodí, pomyslím si v duchu, naprosto zmatená tou neznámou situací. V hlavě mi v té chvíli vypukne nekontrolovatelný chaos myšlenek a pocitů, který mě přiměje se mírně roztřást nervozitou. Návštěvy se tu nevedou, nikdo sem nechce jít. Spíš naopak.

"Nechám vás o samotě, abyste si mohli v nerušeně promluvit. Nikdo vás nebude rušit." Hlas doktorky teď zní úplně jinak, než obvykle. Je podivně klidný, ale zároveň zvláštně autoritativní. Jakmile ten muž vejde dovnitř a ona za sebou zavře dveře, moje fascinace její změnou v chování... zmizí. Nahradí ji nová vlna nervozity, která přechází až v ledový strach. Co ode mě ten neznámý chce? Když mě onehdy tahle skupina lidí přebírala z nemocnice, tvářili se neutrálně, spíš mile. Nakonec se z nich vyklubalo neforemné cosi, co mě teď pronásleduje v živých nočních můrách, co nahrazují můj život.

"Zdravím," pronese ke mě a lehkým pohybem ruky si sundá z hlavy černý klobouk. Jasně si přitom všímám toho, že je mokrý - i z jeho kabátu mírně odkapává voda. Venku muselo pršet, když sem šel, pomyslím si fascinovaně. Déšť mi chybí. Ten pocit kapek vody tříštících se o tvář... příjemný, vlhký vzduch...

"Jsem profesor Parkins," dodá a já na něj poněkud šokovaně pohlédnu. Zatímco jsem snila o dešti, přiblížil se ke mě o několik podstatných kroků. Jeho přílišná blízkost mi v hlavě okamžitě zalarmuje poplašné myšlenky, srdce se mi přitom zděšeně rozbuší.
Chce mi podat ruku, opatrně ji ke mě vztahuje. Když před ním ale ucuknu a přitáhnu si místo toho kolena k hrudi, chápavě ji stáhne a tiše si povzdychne.

"Ty jsi Faith, že?" Ta otázka mezi námi visí jako nehmotný důkaz napětí. Abych ho ale neprovokovala k nepříjemnostem jako je vymáhání odpovědi, chabě pokývnu hlavou. Tehdy se na mě podivně povzbudivě pousměje a svlékne si kabát - odloží ho na polorozpadlou židli vedle postele. Dál ale mlčí.

"Co ode mě k čertu chcete?" vyhrknu, když ani dalších pár minut nepromluví. Potřebuju vědět, co ode mě chce. Proč je tady. Ty otázky mě vnitřně sžírají, vyvolávají ve mě další a další vlny ostrého strachu, který se mi s každou vteřinou rozšiřuje dál a dál, než všechno nezodpoví. On ale dál ještě pár zdlouhavých vteřin mlčí, zatímco mě upřeně pozoruje. Jeho pohled mě děsí.
Upřeně mu jeho pohled oplácím, zatímco si nepřítomně zarývám nehty do kůže na dlani. Je to postarší muž, jeho tvář mi vůbec nic neříká. Moje dětské já pohřbené hluboko uvnitř naivně doufá, že by to mohl být někdo z mojí rodiny. Možná strýc, dědeček. Starý rodinný přítel. Že by se pro mě někdo vrátil, dostal mě ven odsud. Čím víc to ale opakuje, tím směšnější mi to přijde. Když moje matka zemřela, nikdo se ke mě už nehlásil. Ani jsem od ní nedostala jméno, protože zemřela příliš brzy. Sestry říkaly, že byla opravdu mladá. Mladá a sama.

"Nemusíš se mě bát, Faith. Nepřišel jsem za tebou jako nepřítel, v žádném případě nestojím o to ti ublížit." Z nějakého podivného důvodu jeho slovům uvěřím, nechám se částečně uchlácholit jeho klidným hlasem a mírně se uvolním. Není nepřítel. "Chci ti pomoct, Faith. Dostat tě odsud."

"Proč? Proč mi chcete pomoct? Hniju tu už několik let a nikdo se nenamáhal se mě zeptat, jestli tu chci zůstat. Nemám žádnou rodinu, nikdo se ke mě nehlásí. Tak proč vy? Ani mě neznáte," odpovím poněkud nedůvěřivě. Profesor se ale jen mírně pousměje.

"Protože jsi jiná, než ostatní. Neskutečně se od nich odlišuješ, jsi... výjimečná. Jedinečná." Ta slova probudí další ostrou vlnu strachu. Polekaně před ním ucuknu a pohlédnu na něj skrz řasy, abych se ujistila, že u sebe nemá žádnou injekční stříkačku anebo pouta. Když se přesvědčím o tom, že nic takového nedrží, relativně se zklidním. Srdce mi ale stále buší jako splašené, téměř podlehnu představě toho, jak mi v hrudi vybuchne. V tu chvíli ucítím v puse hořkost.

"Je mi jasné, že tě zajímá, jak jsem na to přišel. Můžu tě ale znovu ujistit, že opravdu nejsem tvůj nepřítel, Faith. Chci ti pomoct, proto tě odsud co nejdřív dostanu... pokud o to tedy sama stojíš." Když na mě vrhne jasně tázavý pohled, bez jakéhokoliv zaváhání přikývnu. I kdyby mi chtěl ublížit, zvládla bych se od něj dostat v době, kdy by mě dostal ven. Jen z tohohle vězení utéct nemůžu. Tvrdí ale, že není můj nepřítel. I tak ale zná moje tajemství.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 12. května 2016 v 19:22 | Reagovat

Miluju. Tuto. Povídku.
Když to nečtu na wattpadu, jsem v jiným světě. xD
Auu, měla jsem to napsat spíše k nejnovější kapitole, ale.. první díly jsou lepší. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama