Mrtvá dívka, 1. část

12. dubna 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie)



Bylo třicátého června, když jsem se konečně nastěhoval do svého nového domku na zapadlém venkově. Můj nový dům ležel na samém konci poněkud zapadlého venkova, takže jsem byl dostatečně daleko od toho odporného shonu a městského ruchu, který mi neustále přetrhával myšlenky. Nebyl jsem tehdy nějak zvyklý bydlet na tak odloučeném místě, ale dům byl pěkný, dokonce i se zahradou. Zahrada byla z části obklopená lesem - a přeci jenom jsem měl i jednoho souseda, který bydlel několik metrů ode mě, hned přes malou říčku, přes kterou původní zakladatelé téhle vesnice nechali postavit celkem honosný most. Dost honosný na to, že vede jen přes menší říčku.

V té době mě na tom místě všechno fascinovalo - sochy na můstku, sousedovy stáje - a hlavně zdejší lesy. Starosta, který mě dokonce přišel krátce po mém příjezdu osobně přivítat, mě ale před lesy varoval. Ať se jim raději vyhýbám, protože nejsou úplně bezpečné pro lidi, kteří nejsou zdejší. Tehdy jsem jeho varování ignoroval, byl jsem příliš nadšený z nového místa, které jsem teď mohl nazývat domovem - ale přiznávám se, že jsem později litoval, že jsem ho neuposlechl.

Domek, který jsem si koupil, byl nevelký - ale zevnitř velice útulný. Nevypadal jako většina ostatních domů ve vesnici, dost se od nich odlišoval. Byl novější - a svým způsobem velice zvláštní, jako by na něm něco nehrálo, ale v tom záchvatu radosti a nadšení jsem zkrátka nebyl schopný přijít na to, co na něm vlastně nehraje.

Hned jak jsem si vybalil věci a konečně rozestavěl nábytek, který jsem si přivezl ze svého starého bytu, jsem se začal zabydlovat. Uvařil jsem si čaj, vytáhl jsem svůj psací stroj a vyťukával svoje myšlenky, které měly zaplnit moji knihu. Psal jsem při skomírajícím světle svíčky na zvláštně zdobeném svícnu - vzdáleně mi svým rozvětvením připomínal růže. Už od mala jsem se snažil psát, ale nenašel se nikdo, kdo by moje pokusy o psaní ochotně četl a vyjádřil se k němu - natož aby to někdo alespoň jednou za můj život ocenil. To se změnilo až později, když jsem seděl jednoho odporného podzimního odpoledne v kavárně, kam jsem zašel jen proto, abych nezmokl.




Seděl jsem u jednoho z větších stolů a popíjel čaj - ostatně téměř stejně jako teď. Na stůl jsem si položil svůj psací stroj, který jsem si tou dobou nesl od známého, kterému jsem jej onehdy půjčoval. Lidé koukali všelijak, když jsem v té kavárně psal na stroji - ale byl jsem zaujatý do své práce, tedy do psaní, že mi cizí zvídavé pohledy a vzrušené šuškání bylo zkrátka jedno. Jejich názory by mě zajímaly pouze tehdy, kdyby se zajímali o to co vlastně píšu. Jeden člověk se mě na to nakonec opravdu zeptal, zajímalo ho to. Zajímalo ho moje psaní.

"Promiňte. Mohu si přisednout?" řekl ten muž a elegantně se usmál. Jeho úsměv byl opravdu oslnivý a elegantní, téměř jako úsměv nějaké z celebrit. Takový ten úsměv, kterým vás oslní a vy máte chuť mu na všechno kývnout - nikdy na ten úsměv nechcete zapomenout, protože už takový úsměv pravděpodobně neuvidíte.
"Jistě, samozřejmě," odpověděl jsem a rychle jsem si z druhé židle vzal tašku a odložil jsem ji na zem. Do té si muž stihl prohlédnout psací stroj na stole a znovu se oslnivě usmál.
"Jste spisovatel?" zeptal se mě zdvořile. Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne, nejsem, pane." odpověděl jsem mu stejně zdvořile, jako se on zeptal.
"A co tedy píšete?" zeptal se zvídavě.
"Pokouším se napsat knihu," odpověděl jsem podle pravdy.
"Takže začínající spisovatel! Já si to myslel, mladíku." Pousmál jsem se a upil si trochu čaje, který mezitím změnil z příjemně horkého na vlažný. Jak to, že tak rychle vychladl? pomyslel jsem si tehdy, ale moje myšlenka zůstala zcela nevyslyšená a bez odpovědi.
"Rád bych byl spisovatelem..." Začal jsem, ale muž mě pokývnutím ruky umlčel a tak jsem na něj jen užasle hleděl - čekajíc, co mi poví.
"Pokud chcete být spisovatelem, musíte něco zažít. A abyste něco zažil, nemůžete jen stále sedět ve svém bytě a poslouchat lidi na ulici, Nicku." Tímhle mě zaskočil. Ten muž věděl kde bydlím, věděl i co dělám... znal moje jméno. V tu chvíli mi to přišlo víc než podezřelé a byl jsem tou zkoumavou myšlenkou fascinovaný, ale nemohl jsem se s ní dál zabývat, protože muž pokračoval v řeči:
"Kdybyste mluvil s nějakými spisovateli, asi by vám řekli to samé, co jsem vám řekl já. Můžete sice psát o tom, jak si dobrodružství představujete, ale nikdy to nebude mít takovou jiskru, jakou může nabídnout vyprávění dobrodružství, které jste zažil. Být vámi, tak někdy zajdu ven z bytu a prozkoumám svět. Není totiž takový, jaký se zdá být." Opět mi jeho slova přinesla srdce plné fascinace a spoustu velice zajímavých myšlenek, ale stále mi unikalo to hlavní. Co je ten muž ZAČ?
"Co bych měl podle vás přesně udělat, pane?" Muž se tiše zasmál a znovu mě obdařil oslnivým úsměvem, který odhalil pěknou řádku jeho zubů - několik z nich bylo již zlatých.
"Udělejte to, co někdy spisovatelé dělají! Kupte si domek na venkově, někde daleko od tohoto města a prozkoumejte tamější okolí. Třeba zažijete něco, co by stálo za zmínku ve vaší knize. A i kdybyste nic takového nezažil, tak to má svou výhodu - a to nejednu." S těmito slovy se muž naklonil blíž ke mě, ale ne proto, aby mi sdělil něco důvěrnějšího, ale aby se podíval ven z okna. Sklouzl jsem očima stejným směrem jako hleděl on - déšť venku už ustal.
"Nuže, mladíku - přeji vám mnoho zdaru s psaním vaší knihy." Přikývl jsem a pohlédl jsem mu do očí, jako bych si myslel, že v nich něco skrývá.
"A jaké výhody jste s tím pobytem na venkově myslel?" zeptal jsem se ještě rychle, čímž jsem muže rozesmál.
"Pobyt na čerstvém vzduchu vám udělá dobře - a trocha klidu také. Budete moct přijít na jiné myšlenky - a navíc jste stejně bez práce, takže byste se tam mohl po nějaké práci porozhlédnout, kdyby vám to s tím psaním nevyšlo. A i tak - na venkově bývají velice milí lidé." Poté jsme se rozloučili a já byl doslova nucen přemítat nad jeho slovy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charlyn Charlyn | E-mail | Web | 14. dubna 2016 v 11:59 | Reagovat

Páni, tohle vypadá hodně dobře. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Nickovu vášeň k psaní na stroji sdílím, i když mám k dispozici notebook, nejraději píšu na stroji, protože to má svoje kouzlo. Jen když píšu v obýváku, rodiče se na mě nedívají moc nadšeně. Přece jenom to dělá pěkný hluk :D

2 Clara Black (Azzie) Clara Black (Azzie) | E-mail | Web | 14. dubna 2016 v 13:11 | Reagovat

[1]: Mám neskutečnou radost, že si to někdo přečetl :-D
A umím si to představit. Já vždycky milovala psací stroje - už jako malá jsem si onehdy s jedním hrála u doktorky, ačkoliv si nepamatuju proč. Sestřička mě tam nechala jen tak psát :D Když jsme ale asi před rokem doma vytáhli psací stroj, protože nemáme tiskárnu a mamka mě požádala, abych jí na něm přepsala smlouvu, nezvládla jsem napsat ani větu, jak to šlo ztuha xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama