Musíš to zažít, abys pochopil

10. dubna 2016 v 12:04 | Clara Black (Azzie) |  Co se jinam nevešlo




Všichni pokaždé věděli mnohem líp, co mám dělat. Věděli líp, jak věci napravit a jak se přes ně přenést. Věděli všechno líp, alespoň se tak chovali. Mysleli si to a vycházeli z toho. Už jsou to roky, co se jim všechno snažím marně vysvětlit slovy: Musíš to zažít, abys to pochopil. Musíš zažít to, co zažil ten člověk - jinak to nikdy nebudeš moct skutečně pochopit. Ale oni neposlouchají, nikdy neposlouchali.

Do první třídy jsem šla v roce 2003, o pět let později už jsem byla zničená. První roky byly super, škola mě bavila - ale časem se z ní stalo moje vlastní peklo. Šikana, problémy doma, strach a další problémy s otcem... Kolik mi tehdy vůbec bylo? Deset? A už jsem se cítila rozbitá. Netrvalo to dlouho a poprvé jsem si ublížila, protože jsem byla tak zoufalá, hloupá a naivní, že jsem uvěřila té možnosti - možnosti, že mi to pomůže. Že by mě to možná mohlo zachránit od té bolesti a napětí. Bylo mi asi dvanáct, když jsem to poprvé udělala. Dvanáct, možná třináct. A do teď jsem se toho nezbavila, protože se to nabaluje jako sníh na sněhovou kouli. A dnes za mnou kdekdo přijde a řekne mi, abych si to tolik nebrala. Co si nemám tolik brát? Že jsem se ve třinácti letech bála chodit do školy, falšovala si omluvenky a potom čekala dvakrát do týdne někde v lese na dvě hodiny, aby to nikdo z rodiny nepoznal a já neměla problémy? Bože, jak moc jsem se bála! Ale lidé stále říkají to samé, ani nad tím nepřemýšlí. Zažijte si to, chci jim říct. Zažijte si to v mojí kůži, s mojí zkřehlostí.

Dnes jsem silnější. Nejsem to malé ustrašené děvčátko, co si psalo omluvenky, aby se vyhnulo setkání s lidmi, co jí trápili. Dnes sedím na posteli a tupě hledím do počítače, zatímco vnitřně bojuju s vlastními vnitřními démony. Kdokoliv se ke mě skutečně přiblížil a někdy mi naslouchal ví, že ten boj jasně prohrávám. Ostatní to tak ale nevidí. Trvají na svém, hučí do mě a já se o to víc propadám dolů, do té příšerné černé propasti depresí, strachu a tlaku nejen na srdci, ale i na hlavě. Občas uvnitř svojí hlavy zoufale křičím a kopu kolem sebe, protože mám pocit, že mě ten tlak rozmačká na kousíčky. Ale oni to nevidí, neslyší. Oni to vnímat totiž nechtějí.



Zažijte si to.
Dokud to nezažijete, nepochopíte.
Stejně jako já nepochopím vás, dokud si nevyzkouším VAŠI kůži.


Původně jsem ani neplánovala článek na tohle téma týdne psát, ale nakonec se ve mě cosi sevřelo a... podvolila jsem se. Ani netuším, jestli se to dá z těch slov pochopit, ale... to téma "Musíš to zažít" je vlastně v mém případě něco dost obvyklého. Každý den slýchám rádoby rady na to, jak se poprat se svým životem. Rady od lidí, co mě nikdy ani nevyslechli a neznají celý příběh. Říkají to jen proto, aby se mě zbavili. Vlastně se za mě stydí, jeden by jim to asi vyčítat neměl, kdyby to nebyla moje rodina. Faktem je, že jsem byla na základce několikrát opakovaně šikanovaná (ne fyzicky, psychicky - málokdy se něco projevilo fyzicky) a i když jsem později sebrala sílu a odvahu na to, abych se ozvala, nikdo s tím nic neudělal. Naopak se věci spíš zhoršily.

V té době jsem hodně trpěla problémy ve škole a jako dospívající, celkem citlivá holka, co už si v šesti letech pobyla u psychologa... se to na mě hodně podepsalo. Zvlášť vztah s otcem, o kterého jsem svým způsobem "přišla" v době, když umřel děda. Tehdy od nás odešel a bydlel s babičkou, aby nebyla sama. Samozřejmě, že se k nám vracel - ale na krátké návštěvy. A moje malé já se pak ptalo svojí maminky: On už nás tatínek nemá rád, že tu s námi není? Kde je tatínek? Vrátí se? A o pár let později se projevila ta zející propast v našem vztahu tím, že mi jen nadával... (Ty čůzo blbá! Všechno co řeknu je blbě, co?! Táhni do hajzlu, krávo! Ta píča!) ...anebo jsme se neustále hádali, dokonce kvůli jídlu. Několikrát mě nenechal se najíst po příchodu ze školy, protože se mu něco nelíbilo. V lepších případech mě ignoroval.
V té době jsem začala mít první problémy, které se se mnou táhnou do dneška. Začala jsem nenávidět sebe i svoje tělo - některé dny jsem hodně omezovala to, co jím, abych byla hubená a hezká. (Ve škole mi říkali Ošklivka Klára) Hlavním problémem bylo ale moje "záškoláctví," kvůli kterému jsem téměř dělala reparáty z tělocviku. Časem jsem se ale začala řezat, což bylo to nejhorší. Později si na mě navíc "došlápla" jedna učitelka a problémů byl ranec. Chodila jsem k psychologovi, na nějakou dobu to ustalo. Na střední se to ale znovu vrátilo a světe div se - teď jsem několik let doma, protože trpím sociofobií. Diagnostikovali mi deprese, úzkostnou poruchu a neustále opakovali termín suicidálnost, což je hodně zjednodušeně řečeno... řekněme, touha po smrti? Ano, chtěla bych umřít. Teď jsem se po dlouhé době otevřela a přidává se k tomu porucha příjmu potravy. Tak dlouho do mě ti lidé hučeli, že jsem ošklivá, hnusná a já nevím co, že mě to zlomilo. Ale i přesto mi lidé říkají, abych se tomu nepoddávala a přenesla se přes to. Trvá to už roky, pronásleduje mě to ve snech a během dne v myšlenkách. Já nedokážu jen tak něco "hodit za hlavu". Když jsem potřebovala podporu a lásku, abych v sobě našla sílu se z toho sama vyhrabat, byla jsem sama. A teď už jen přežívám.


Tolik asi k vysvětlení, proč píšu... že by si to museli zažít.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 World by Janjoush World by Janjoush | 10. dubna 2016 v 12:42 | Reagovat

Velice silný článek. Moc mě mrzí, když vím, že tak mladý člověk, jako jsi ty, žije život, který ho nedělá šťastným. Chtěla bych ti poslat sílu, aby jsi našla tu správnou cestu v sobě a šťastná začala být. :)

2 Lulu Lulu | Web | 10. dubna 2016 v 15:48 | Reagovat

Chápem, čo tým myslíš. Tiež som sa snažila niekoľkým ľuďom vysvetliť, že pokiaľ to nezažijú, nepochopia to. Môžu si len predstavovať, aké to asi je, ale nikdy to nebude do takej miery, ako keby to zažili na vlastnej koži.
Je mi ľúto, čím si si musela prejsť a čím si ešte stále prechádzaš, ja tiež bojujem s vlastnými démonmi, takže to viem aspoň trochu pochopiť. Želám ti, aby ťa v budúcnosti postretlo len to najlepšie, pretože si to určite zaslúžiš. Asi sa tomu ťažko verí, ale veci sa naozaj môžu obrátiť k lepšiemu. :)

3 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 26. dubna 2016 v 11:47 | Reagovat

Ahoj, je mi moc líto, čím sis musela prožít a vlastně stále procházíš :/. Ráda bych udělala něco, čím bych ti pomohla, tak alespoň píši tento komentář... Chápu, je velmi těžké hodit za hlavu věci a přestat se trápit tím, co tě hodně zasáhlo. Já sama si něco beru až příliš, moc nad tím přemýšlím a pak jsem z toho smutná... Takže jsme si v něčem asi trochu podobné, ale nikdy jsem se neocitla na dně nebo nebyla úplně zničená... Musí být opravdu strašné tohle všechno zažít, když se potom tolik trápíš...

Držím ti palce, aby se vše zlepšilo a aby ses z temnoty dostala na světlo :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama