Nema - 13. kapitola

8. dubna 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Nema
Dnes trošku nenáročnější, odpočinkovější kapitola. Vrátila se nám ale jedna postava (tak trošku staro-nová) a konečně se něco málo dozvíme o Kyleovi! Už jsem s tím tajnůstkařením vážně měla pomaličku přestávat, takže vám přináším alespoň menší odhalení xD Díky moc za každé přečtení anebo komentář ♥




"Já se svým otcem taky příliš nevycházím," pronese Kyle naprosto klidně, když se u mě v pokoji posadíme na postel. Líně se přitom opřu o chladivou stěnu a přivřu oči. To nejsme ani jeden sám, pomyslím si. Neznám moc lidí, co by se svými otci měli dobrý vztah. Až na Adriu... Vzpomínka na ni mě zabolí, ale neřeknu to nahlas. Člověk během života pozná spoustu lidí, měla bych se už naučit se vyrovnat se ztrátami, které tyhle známosti přinášejí.

"Jo?" odpovím mu nakonec, abych změnila tok svých myšlenek. "Docela by mě to zajímalo, víš. Když už ode mě očekáváš, že budu mluvit..." V tu chvíli na mě pohlédne svýma jasně modrýma očima a srdečně se usměje. Ten úsměv ve mě vyvolá jakési zašimrání na krku. Je tak moc vřelý, že tomu téměř až nedokážu uvěřit. Jako když polyká negativitu a prostě ji změní na něco nového, vřelého... skoro jako proces uvolňování pohody. Nechápu to.

"Jestli to chceš slyšet," pronese jen s naprostým klidem a položí si dlaň na koleno. "Je to perfekcionista a workoholik. Nikdy neměl zrovna dvakrát předpoklady pro rodičovství, ale to mu nikdo stejně vyčítat nemůže. Naivně doufal, že budu jako on - že něco dokážu. Když jsem na střední propadl depresím, začal se chovat jako magor."
Celou dobu mu klidně naslouchám, ale čím déle vypráví, tím horší z toho mám pocit. Proto využiju jeho chvíle mlčení a zarazím ho. "Asi tuším, kam tím míříš." Pohlédne mi zpříma do očí a já mám najednou neuvěřitelný pocit, že v nich vidím sebe. Ten samý, naprosto identický výraz - plný bolesti, smutku a vnitřního utrpení. Jako kdybychom si opravdu byli podobní.

"Dáš si sušenky?" zeptám se ho, abych odvedla téma k něčemu příjemnějšímu. Kyle přitom pozvedne překvapeně obočí - zřejmě nečekal, že bych vůbec něco takového měla. Natož jedla.

"Jo... proč ne?" Jeho odpověď zní trošku zaskočeně a nechápavě, ale příliš se tím nezaobírám. Jen se líně zvednu z postele a zamířím na sesternu, kde si u sestry Mary schovávám sušenky a další drobnosti, které mi občas matka pošle.
Když se vrátím zpátky, celý balíček mu podám do ruky. "Tumáš," řeknu jen a znovu se vedle něj posadím, než se s tichým výdechem uvolním. Začíná mě to všechno děsit. Hlavně otcův možný příjezd. Jestli mi něco, nebo spíš někdo, dokáže ublížit... bude to určitě on.

"Díky." Spokojeně sleduju, jak Kyle rozdělá pytlík se sušenkami a jednu si vezme. Jsou maličké - s čokoládovou polevou. Jakmile ale pytlík posune ke mě, zavrtím hlavou. Nesmím být tlustá, zopakuju si v hlavě přísně. Nehodlám to všechno zkazit pár sušenkami, když tu nemám šanci se toho pak nějak zbavit.

"Ty nechceš?" podiví se. Znovu jenom zavrtím hlavou, protože opravdu nechci. Na jednu stranu svým způsobem chci, ale... touha udržet si alespoň váhu je pro mě jednoduše přednější - než nějaká hloupá sušenka, co všechno okamžitě zkazí. Nepracovala jsem na sobě tolik let jen proto, abych to zahodila kvůli rozmaru ze sušenky.

"Jsem rád, že se mnou mluvíš," prohodí nakonec. Plaše přitom sklopím pohled k zemi a snažím se nevyčítat si svojí vlastní naivitu. "Já vím."

"Nemo?" Když se ve dveřích objeví sestra Mary, oba se na sebe trochu překvapeně zadíváme. I sestra vypadá překvapeně, ale ten výraz po její tváři přeletí jen jako zanedbatelný stín, než ho vystřídá typický milý úsměv.

"Ano?" Už očekávám, že se mě bude ptát, jestli jsem vůbec něco snědla, když si všimnu, že v ruce drží můj telefon. Tehdy mi přejede mráz po páteři. Nechci s nikým mluvit, ani s matkou ne. Nenechala jsem se sem zavřít proto, abych znovu upadla do stejné kaše, v jaké jsem byla předtím. Mírně proto zavrtím hlavou a znamení, že ten telefon brát nechci.
Mary ale popojde mým směrem a vtiskne mi do ho ruky, než mě jemně pohladí po vlasech. Vrhne přitom postranní pohled na Kylea, který zřejmě vycítí její myšlenku a poslušně přikývne, než spolu odejdou z místnosti a já zůstanu sama s vibrujícím mobilem v ruce. Při pohledu na jméno volajícího se mi ale sevře srdce. Chvíli mi trvá, než se přiměju ten hovor přijmout.

"Ahoj... Tati."



Při večeři sedím u stolu a líně se přehrabuju vidličkou v talíři, neschopná sníst byť jen maličké sousto. Mohla bych sníst alespoň trošku salátu, ale sotva mi na něj padne pohled, zvedne se mi žaludek. Zhluboka se nadechnu a tiše vydechnu, abych se zklidnila.

"Můžu si přisednout?" K mému překvapení to není Kyle, ale ta dívka z chodby. Ta, co se mě ptala, jestli jsem anděl. Romantizování podobných problémů mi vždycky šlo dobře, nikdy jsem se ale nesetkala s tím, že by to dělal někdo jiný.

Trochu překvapeně pokývnu hlavou a ona se posadí naproti mě, takže mám znovu skvělý výhled na ten zářivě růžový pramen v jejích jinak tmavých vlasech. Všimnu si ale něčeho nového - drobného tetování v podobě pavučiny na jejím krku. Předtím měla vlasy rozpuštěné, takže nebylo vidět.

"Hezký tetování," prohodím k ní. Vzhlédne ke mě od svojí plastové skleničky s pitím a věnuje mi mírné pousmátí. "Dík."
Vlastně je hodně hezká... líbí se mi, pomyslím si v duchu, zatímco si začnu na prst namotávat pramen už tak mírně pokroucených vlasů. "Ty toho asi moc nesníš, co?"

Jakmile mě znovu její hlas vytrhne z přemýšlení, chvíli absolutně netuším, co říkala. Nechápavě na ni zamrkám a na moment mlčím, než si uvědomím, o co jde. "No... uhm, ne. Asi." Věnuje mi další úsměv, tentokrát ale spíš trošku pobavený. Sama si přitom nabere na vidličku trochu těstovinového salátu, ale dál ze mě nespouští oči.

"Já to chápu," pronese nakonec, zatímco ze mě nespouští pohled. "Ale pokud jíst nebudeš, budou do tebe cpát všemožný serepetičky a hlavně hadičky. Máš ráda injekce?" Rázně zavrtím hlavou, ani nad tím nepřemýšlím.
"Tak vidíš. Jednou jsem byla na kapačkách, bylo to hrozný. Být tebou, ušetřím se toho a sním alespoň trochu. Chápeš? To, co můžeš." Tiše si povzdychnu a sklopím pohled ke svému talíři, než se přiměju vzít si trošku salátu. Nechci to jíst, ale nemám na výběr. Ta holka má bohužel pravdu.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptám se jí zamyšleně. Vesele se zazubí a podá mi přes stůl svojí potetovanou pravičku. "Victorie, k tvým službám. Většina lidí mi ale říká prostě Vick, je to kratší. Chápeš." Když si s ní potřesu rukou, mírně pokývnu hlavou.

"Páni," odvětí fascinovaně a mírně mi stiskne ruku. "Jsi tak křehoučká. Skoro jako ze skla, nebo z porcelánu... jako ty panenky." Musím se nad tím mírně pousmát. Přesně taková jsem vždycky chtěla být - krásná, křehká. Jako jedna z těch vzácných panenek se skleněnýma očima, které mívala babička úhledně vyrovnané na poličce ve svojí staré ložnici.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama