Nema - 14. kapitola

17. dubna 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Nema



Následující ráno jsem utahaná jako pes. Bolí mě snad všechny kosti, svaly i klouby v těle, sotva jsem schopná se pohnout a nekňourat u toho, jak mě všechno bolí. Každý pohyb je pro mě muka, zvlášť když jen mírně pohnu hlavou a cosi se v ní nespokojeně rozeřve. Ten křik ve mě vyvolává bolest sklouzávající po celém obvodu lebky. Stačí maličký, opravdu maličký pohyb a...
"Nemo! Proboha živýho, Nemo!" Ten hlas ke mě přichází z moc velké dálky na to, abych ho byla schopná bezpečně rozpoznat. Krátce potom, co ho uslyším a jeho ozvěna se mi dál rozléhá v hlavě, mě čísi paže jemně vezmou do náručí a já cítím, že mě kamsi nese. Nedokážu vnímat nic jiného, než vlastní slabost a zvedající se žaludek, který se uvnitř mě žalostně obrací. Je mi zle, pomyslím si chabě, ale ta myšlenka zůstane nezodpovězená. Co se mnou je? Proč mi tak je? ptám se uvnitř hlavy sama sebe, zatímco marně čekám na odpověď, která z nějakého důvodu nepřichází. Protože jsi slabá. Ten hlas se ozve ale příliš pozdě na to, abych ho dokázala zaznamenat.



"Nemo? Ahoj, vítej zpět mezi živými." Víčka mám jako z olova, proto mi trvá notnou dobu, než se mi podaří otevřít oči a prohlédnout si toho člověka, co u mě sedí. K mému překvapení to není ani sestra, ani Kyle - je to Vick.
"Ahoj...?" odpovím jí naprosto zmateně a ona se pobaveně pousměje, než mi položí dlaň na čelo.
"Hm, teplotu nemáš. Říkali, že tě našli v pokoji jen tak bezvládně ležet, seklas tam sebou." To vysvětluje to, proč jsem tak mimo, řekla bych. Zřejmě to bylo tou hlavou a malátností... zřejmě. Bylo mi hrozně zle a když jsem se pohnula... ta bolest v hlavě.
"Trochu mě rozbolela hlava a potom se mi zamotala," vysvětlím trošku chabě, než se pomalu zvednu, ale Vick mě opatrně znovu položí do postele. "Ať tě to ani nenapadne. Jsi hrozně zesláblá, pokud se teď pohneš a nedej bože rychle, tak to s tebou znovu šlehne."
Nespokojeně zaskuhrám, než očima přejedu okolí. Jsem na sesterně, co tu dělá ale ona? Věnuju jí trošku zvídavý pohled a ona zjevně vycítí moji nevyřčenou otázku, takže mi ukáže ovázanou ruku.
"Byla jsem na převazu." Zamyšleně přikývnu. Myslela jsem si, že to bude něco podobného, ale přišlo mi dost netaktní se na to přímo zeptat. Alespoň už vím, že jsem i s ní na jedné lodi, i když možná ne tak doslovně.
"Hele... chtěla jsem se tě na něco zeptat." Mírně zbystřím a pohlédnu jí do očí, než jemně pokývnu hlavou na znamení, že ji poslouchám, aby se klidně zeptala. Vick si ale místo toho nervózně prohrábne vlasy a jeden pramen si zastrčí za ucho, než si s jeho koncem začne trošku neklidně hrát.
"Mám hroznou spolubydlící, ona... je to prostě děsná mrcha, dělá mi ze života peklo. Jakože doslova. Když jsem se ale ptala, jestli by ji nemohli dát někam jinam, tak řekli, že na to musí přistoupit ona sama a... jí se moc stěhovat nechce. Tak jsem se chtěla zeptat tebe, jestli bys... no, nevzala mě k sobě. Třeba jen na čas, než by se uvolnil jinej pokoj, já už to s ní totiž nevydržím."
Chvíli nad tím přemýšlím - sama jsem na pokoji byla z určitého důvodu, ale... když vidím tu zoufalou prosbu v jejích očích, nedokážu ji v tom nechat a říct jí ne. Ona rozhodně nevypadá jako ten typ člověka, co by se nechal snadno něčím zastrašit anebo terorizovat, proto musí jít o něco většího, ošklivějšího. A pokud má vedení svázané ruce, tak je to jen o důvod víc, abych jí nenechala ve štychu. Stejně těžko dokážu někoho odmítnout - nejsem na to stavěná. Mám strach z toho lidem říkat ne, protože by se mohli zlobit, mohlo by je to mrzet... mohlo by je to bolet. Radši vždycky budu ta hodná a víc toho litovat, než se vystavovat dalším frustrujícím situacím kvůli tomu, že jsem někomu ublížila.
"No... jasně," odpovím proto, než se opatrně zvednu na loktech a posadím se. Vick na mě chvíli nedůvěřivě kouká, než se jí po tváři rozlije doslova blažený výraz, zatímco jí oči září štěstím.
"Díky, díky, díky!" pronese radostně a okamžitě mě obejme. Chvíli mám strach aby mě nerozmačkala, ale dává si pozor. Když obtočí svoje paže kolem mého těla, je opatrná. Něco na tom gestu mě zahřeje u srdce a přiměje mě se pousmát.
Když mě ale pustí, věnuje mi trošku zvláštní úsměv, než mi lípne pusu na tvář. Tehdy na ní trošku nechápavě zamrkám, ale musím se znovu pousmát. "Seš zlato, víš o tom? Moje nová unikátní sněžná vločka." Tehdy se neovládnu a musím se zasmát.



Je zvláštní uklízet věci lorda Amadea, aby měla Vick svůj vlastní prostor. Stačí mi jeden pohled na lorda a je mi jasné, že i on to vnímá tak - vypadá z toho zmateně. Proč dáváš pryč moje věci? Proč jsou moje hračky teď skoro všechny v krabici? A proč už si nemůžu lehnout na tu volnou postel? slyším v hlavě jeho vysněný hlas. Nejsem si ale úplně jistá, jestli to zvládnu. Na pokoji jsem byla sama už od začátku svého pobytu, až časem se ke mě přidal Amadeus... on ale není člověk, není nikdo, koho bych se mohla anebo snad měla bát. Sice mi Vick nepřipadá jako někdo, koho bych se měla bát, ale... ještě nevím, co si o ní myslet. Jedna moje polovina jí automaticky slepě věří a ta druhá ji podezřívá z toho, že je stejně nebezpečná jako ti ostatní lidé, co mě celý život terorizovali. Snad nebudu svého rozhodnutí litovat.
"Hej, um... pomohla bys mi prosím? Nemůžu zavřít ty dveře," ozve se Vick mezi dveřmi, s taškou svých věcí v ruce. Okamžitě k ní popojdu a dveře za ní zavřu, za což mi věnuje vděčný úsměv. Sama se potom posadí na čerstvě povlečenou postel a tašku nechá vedle, zatím bez povšimnutí.
"Hezký." Její zhodnocení téhle místnosti mě z nějakého důvodu potěší, ačkoliv na tom vlastně příliš nezáleží. Je to jen místnost, kde se dá spát... a schovávat. Trávit čas. Není to skutečný domov, jen přechodný bunkr v deštivé bouři.
"Ještě jednou díky, že jsi mě vzala k sobě," poděkuje mi Vick, než se zvedne a podá mi malý pytlíček z průhledné stříbřité látky. Když ho otevřu a nahlédnu dovnitř, pohled mi padne na cosi malého a modrého. Zamyšleně to z pytlíčku vytáhnu na světlo - je to hladký stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru motýla. Motýl je celý zářivě modrý, s drobnými skleněnými kamínky v křídlech. Jen jeden jediný kamínek mu chybí.
"Ber to jako takovou... trošku podivnou formu materiálního poděkování, jo? Mám ho už docela dlouho, ale když jsem tě viděla, hrozně mi tě připomínal. Motýli jsou sice krásní, ale neskutečně křehcí. Je na nic cosi tajemného, co vypovídá o jejich poněkud bolestivém osudu. Snad si to nevyložíš špatně," pousměje se trošku rozpačitě, zatímco si obdivně prohlížím její dárek.
"Ne, vůbec ne. Je nádherný, děkuju." Bezmyšlenkovitě si řetízek dám na krk a zamyšleně po přívěsku přejedu prsty. I Amadeus vypadá, že můj nový šperk schvaluje - chvíli mě zaujatě pozoruje, než přejde k Vick a začne jí očichávat, jako to má u nových lidí ve zvyku.
"Jen promiň, že tam jeden kamínek chybí. Spadl mi na zem, když jsem si balila věci... a už jsem ho bohužel nenašla. Ehm, co to dělá?" Musím se pousmát, když ji Amadeus obchází z každé strany, aby si ji řádně prohlédl a zjistil, jestli je důvěryhodná.
"To nic. A nedělá nic... neobvyklého? Snad nemáš nic proti kočkám, protože tu zůstane. Je to můj nejlepší přítel, lord Amadeus. Jen se s tebou snaží seznámit, dělá to tak u každého."
Vick se tehdy mírně pousměje a dřepne si k němu, než ho nechá si očichat i její ruku. Když tak učiní, Amadeus se od ní nechá pohladit - ale sotva ho Vick pohladí, okamžitě ho zaujmou její vlasy, které začne taky očichávat. Vick má v tu chvíli co dělat, aby nevypukla smíchy - poznám to na tom, jak moc jí cukají koutky.
"Určitě cítí tvůj šampon," prohodím pobaveně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama