Jiní, 3. kapitola

8. května 2016 v 9:30 | Clara Black (Azzie)

Na tuhle část jsem se neskutečne těšila. Konečně se Phoenix a Faith setkají tváří tvář - a to doslova! Předtím jsem byla v noci už celkem ''rozepsaná'' a tak jsem napsala nejen kapitolu Města, ale nakonec i Jiných. Aktuálně mám rozepsanou další kapitolu Nemy a pak tuším zase Jiné, ale nějak jsem v posledních dnech nestíhala - zase pak napíšu článek. Převážně to bylo, protože jsem výjimečně nebyla doma - babička měla totiž narozeniny, tak snad se nezlobíte ^^




Phoenix

"Vidíte? Ještě spí, má toho za sebou hodně. Měli bychom ji nechat se pořádně prospat, aby si odpočinula," řekne Nartheová a strčí si do kapsy od pláště několik ampulek s její krví, než se ohlédne na strýce. "Co myslíte?" Mírně se opře o hůl a zamračeně si ji prohlédne.

Vidíte? Ještě spí, má toho za sebou hodně. ...nechat se pořádně prospat... Co myslíte?

"Dobře. Chtěl bych ale, aby u ní někdo i nadále zůstal. Kdyby se probudila-'' Rychle ho zarazím vztyčenou rukou.

Kdyby se probudila. Já sem vzhůru, vy paka. I ty jedna... pomyslím si v duchu ironicky.

"Já u ní zůstanu," řeknu nakonec naprosto nekompromisním hlasem, který nepovoluje žádné námitky. "Stejně už je v u mě pokoji. Dám na ni pozor." Strýc pomalu přikývne, zřejmě ho to uspokojilo natolik, aby vůči tomu neprotestoval.

U něj v pokoji? Kde to k čertu jsem? Ach bože, zase ta bolest hlavy... Tohle asi nikdy nepřestane. Kdyby alespoň chvíli vůbec nemluvili...

"Dobře. Doktorko? Měli bychom jít." Nartheová se znovu pohledem odtrhne od jejího nehybného těla, zatímco jí v očích probleskne jasná starostlivost. I přesto ale nakonec souhlasí.

Ano, jen jděte. Alespoň budu moct zjistit, co je tenhle zač a co ode mě všichni chtějí.

"Dobře." Trpělivě čekám, než oba odejdou - potom si jen k posteli přitáhnu jednu ze stařičkých dřevěných židlí, na kterou se klidně posadím a natáhnu se pro svoji rozečtenou knihu. Teď už jen zbývá počkat, než se sama ozve. Nemůžu jí rovnou prozradit, že slyším její myšlenky. Vyplašilo by jí to.



Faith

Poklidně poslouchám až do doby, než se ozvou kroky a nakonec utichnou za tichým zvukem zavření dveří. "Jsou pryč?" pípnu tiše. Z nějakého důvodu mě teď víc děsí doktorka Nartheová a profesor, než on. Zatím jsem ani pořádně neviděla jeho tvář, většinu cesty jsem byla ještě stále mimo, probudil mě až jejich rozhovor tady v téhle místnosti. V místnosti, která zjevně nepatří k té nemocnici.

"Kdo... kdo jsi? A kde to jsem?" Překvapeně na mě zamrká a sjede pohledem od svojí knihy ke mě, než ji zaklapne a vstane ze židle.

"Hlavně buď v klidu, ano?" řekne jenom, než mi jemně odhrne z tváře zatoulaný pramínek vlasů a nakonec pohlédne ke dveřím.

"Měl bych zajít pro doktorku, aby se na tebe podívala. Potom bys nám mohla říct, co se vlastně stalo." Na chvíli se odmlčí a jemně stiskne rty k sobě. "Nemusíš se bát, tady už ti nikdo neublíží. Nejsme jako ti odtamtud."

Věnuju mu tvrdý, nedůvěřivý pohled. Kdokoliv to je, nemám sebemenší důvod mu věřit. Vzhledem ke svojí únavě a té otřesné bolesti hlavy se ale musím spokojit jen s tím zatraceným pohledem. Jestli ho tohle nepřesvědčí, aby se ode mě držel dál, tak už asi nic. Na nic lepšího se totiž v tomhle zuboženém stavu stejně nezmůžu.

"Pro nikoho nechoď, jsem v pořádku." A je to tu, první lež, pomyslím si cynicky. To ti netrvalo nijak dlouho, Faith. Když ono je někdy říkat pravdu tak... nepraktické. Skutečně nechci, aby se sem vrátila zrádkyně Nartheová a jakýsi podivný neznámý chlap, co mi slíbil, že mě z té díry dostane. Alespoň dodržel slovo, to mu musím přičíst k dobru.

"Nevypadáš tak," odvětí ten neznámý a cynicky se ušklíbne, zatímco ze mě nespouští pohled. Nebojím se uznat, že mu ho se stejnou intenzitou oplácím - ať už je to kdokoliv, chci si ho prohlédnout. Má hnědé vlasy tmavšího odstínu, které mu celkem slušně ladí s barvou jeho očí. Ta je taky hnědá - jen víc připomíná karamel. Kůži má mírně opálenou, tím vzbudí můj zájem. Musel být někde venku, na slunci. Sice světlo nijak nezbožňuju, ale představa toho, že se vyhřívám na příjemně teplém místě někde venku na louce... je skutečně příjemná. Možná až moc.

"Copak?" zeptá se mě mírně pobaveně. Okamžitě od něj odtrhnu pohled a dlaní zamyšleně přejedu po jemném povlečení. Polštář je měkký, deka příjemně teplá a povlečení jemné. Bez jediné díry anebo skvrny. Kdekoliv jsem, není to ani v nejmenším jako tam, odkud jsem přišla.

"Kde to jsem?" položím znovu svojí otázku. On se ale jen klidně posadí na postel hned vedle mě, až se musím o kus posunout dozadu, abych zvětšila vzdálenost mezi námi. To, že jsem se po něm ještě nevrhla a nevyškrábala mu oči, neznamená, že mu věřím. Že se ho nebojím.

Zjevně zachytí moji nervozitu a mírně se pousměje. Ne, teď už vážně nevypadá vůbec jako nebezpečný šílenec, který mě chce zneužít na nesmyslné pokusy, pomyslím si.

"Jsi v domě profesora Parkinse," odpoví klidným hlasem. Působí dojmem, že se bojí mojí reakce. Jako kdyby mě mohl sebemenší tón s hrubším stylem mohl rozrušit. Je zvláštní, že takovou věc předpokládá naprosto správně.

"A dál? Co jsi zač? Pořád jsi mi neodpověděl." S hlubokým výdechem si dlaní přejede po předloktí druhé ruky a já si díky tomu všimnu série tetování, které tam má. Další věc, která mě na něm podivně fascinuje.

"Jsem Phoenix, profesor Parkins je můj nevlastní strýc." Tak odtud vítr vane, pomyslím si v momentě náhlého pochopení. Proto nemá bledou kůži a prázdný výraz. Žije venku, mimo nějaké nesmyslné hradby, protože má strýce. Proč jsem z nějakého důvodu předpokládala, že je sirotek jako já? Že nemá žádnou rodinu? Zřejmě jsem nějakým zvráceným způsobem naivně doufala, že v tomhle nejsem sama. Že nejsem jediné dítě, které nikdy nevidělo svojí mámu. Děcko, co od mámy nedostalo ani jméno, protože už byla v té době mrtvá.

"Phoenix," zopakuju po něm zamyšleně. Ne jako slovní obrat - jen proto, abych okusila to, jak jeho jméno chutná na jazyku. Když ho člověk vysloví nahlas, ne jen v hlavě. "To je hodně zvláštní jméno."

Klidně pokrčí rameny, než se napřímí a protáhne si ruce. Okamžitě využiju situace a zvídavě očima sjedu k jeho tetování na ruce, abych si ho prohlédla z toho odlišného úhlu.
"Faith je taky zvláštní jméno," odvětí nakonec, když na mě upře svoje hnědé oči. Jeho pohled mě okamžitě znervózní.

"Nevybrala jsem si ho," odpovím klidně, než si založím ruce na hrudi. "Daly mi ho sestry v nemocnici. Zřejmě je nenapadlo nic lepšího, než odraz víry." Moje odpověď ho přiměje se poušklíbnout.

"Taky jsem si svoje jméno nevybral. Tohle privilegium jsem při narození nedostal. A věřím tomu, že i kdyby se mě tehdy zeptali, asi bych jim neodpověděl o nic moc smysluplnější jméno, než jaký už mám."

Protočím oči, než se ho zeptám: "Kdo ti řekl, jak se jmenuju?"

"Strýc, ten to ví od doktorky Nartheové," odpoví, než si nakonec lehne a natáhne se vedle mě. Blízkost mezi námi se opět o něco zmenší, srdce se mi znovu rozbuší nervozitou. "Nemáš hlad anebo žízeň? Určitě jsi toho moc předtím nesnědla..."

Mlčky semknu rty k sobě, když mi tělem projede nepříjemný pocit hladu, který se ve mě ozývá tak nějak pořád. V té díře jsem jídlo dostávala nepravidelně, navíc to byla jen jakási podivná šedavá kaše, co se sotva dala jíst. Z hladu jsem ji ale pokaždé snědla, protože jsem chtěla vydržet další den. A když člověk nikdy dopředu neví, kdy dostane najíst, radši to sní všechno. Kdyby náhodou, říkávala jsem si od té chvíle pokaždé.
Z nějakého důvodu se ale bojím před ním přiznat, že mám hlad. Co když nejsou skutečně až tak přátelští, jak se tváří? Profesor sice nevypadal, že by měl zapotřebí to samé, co lidi z tamtoho místa, ale jak to mám vědět? Čemu můžu věřit? Možná jsem někdy zbrklá, ale tentokrát moje opatrnost zvítězila: svoji odpověď si raději skutečně dobře promyslím. Nechtěla bych toho potom litovat. I tak mi ale rozum neustále našeptává, že hladovět není cesta. Jsem vyčerpaná a není mi dobře, mohlo by mě to skolit. A to by bylo v neznámém prostředí s neznámými lidmi snad ještě horší, než sníst něco otráveného.

"Mám," přiznám se nakonec tiše, než plaše skloním pohled ke svým rukám, které si pomalu složím na propadlé břicho. Když to udělám, v jednu chvíli cítím to, jak se mi jedna ruka otře o vystouplá žebra. "Mám příšerný hlad."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama