Hříšné město, 4. kapitola

4. května 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Hříšné město

Já se hrozně těšííím! Po téhle kapitole nastane konečně menší akcička, na kterou jsem se skutečně moc těšila - a upřímně doufám, že se vám bude líbit! :D Tehdy se konečně tak trošku propojí cestičky obou pohledů, ale... žádné spoilery. Nebudu spoilerovat, slibuju ^^




Alessa

Hudba, barevná světla a tlumený křik.
Náhlé záblesky flitrů a kůže.
Tiché ťuknutí sklenic se šampaňským.

Když se po vystoupení vracím na chvíli do šatny, srdce mi buší až v krku. Nedokážu ze sebe setřást hladové pohledy démonů z Klubu, neustále mě pronásledují. Doslova je cítím na svojí kůži - dotýkají se mě jako stíny, co baží po něčem větším, než je podívaná. Já ale nejsem na prodej. Naštěstí. Zatím. A právě proto teď sedím v šatně na jednom z taburetů vedle paravánu, místo abych seděla na baru a dělala živoucí dekoraci.

"Alesso?" Zvednu oči k Cedrickovi, který opatrně přivírá dveře do šatny. Okamžitě přitom v jeho tváři zaznamenám notné napětí, v očích se mu leskne cosi, co bych s trochou odvahy přirovnala ke strachu. Co se stalo? pomyslím si v duchu, když ke mě znepokojeně přejde a posadí se vedle.

"Slyšel jsem, co se stalo. Když jsi byla venku s Cherry," začne mírně. Poněkud nezaujatě nad tím pokrčím rameny - ten parchant dostal přesně to, co si zasloužil, goril je v Klubu dost a věřím tomu, že se o sebe Cherry dokáže postarat. Stejně bydlí v Klubu - a sem by se jen tak nějaký narušitel nedostal. I tak mi ale stále vrtá hlavou fakt, že ten démon dokázal zabít ty gorily doslova bez mrknutí oka. Když jsem mu nahlédla do hlavy, měl zablokované vzpomínky a v sobě měl stopy krve nějakého silnějšího démona - to on se zřejmě taky postaral o zablokování vzpomínek. To znamená, že počítal s možností, že by ho mohl někdo chytit. Zřejmě to byl jen poslíček, téměř bezvýznamný pěšák. Podobné hry nejsou v tomhle městě ničím neobvyklým, zvlášť v kruzích Klubu.

"Je v pořádku, klidně se jí sám zeptej. A ten démon stejně nevěděl nic, co by mohl prozradit. Nic konkrétního, ať už ho poslal kdokoliv, zablokoval mu vzpomínky. A sám přeci víš, že je může odblokovat jen ten, co to udělal. Anebo by musel zemřít, o čemž dost silně pochybuju. Teď už na tom stejně nesejde, když jsem ho zabila," odpovím rozvážně. Cedrick mi věnuje nespokojený pohled a tiše mlaskne, než si prohrábne vlasy. Je zvláštní ho tak vidět. Ze zářivě zlatavých pramenů se časem stala záplava tmavší blond vlasů, které postrádají svůj zlatý lesk. Když ho přeměnili, ztmavly mu i oči. Teď vypadají jako modré nebe před bouří, temné a deprimované. Naše podobnosti se pomalu ztrácejí, jen rysy zůstávají. Já svojí poslední podobnost s ním nepřímo zničila, když jsem si obarvila vlasy na červeno. Tehdy už ale byly stejně nasáklé krví - a ze světlých vlasů se krev démonů vymývala asi stejně snadno, jako asfalt.

"Nelíbí se mi to. Kdokoliv ho poslal, byl to někdo z vyšších míst. A sama víš, kam vyšší místa spadají." Poněkud zachmuřeně nad tím pokývnu hlavou a natáhnu se k blízkému stolu pro svojí lahev s vodou, abych se napila. Když mi voda sklouzne do krku, blaženě vydechnu.

"Do Klubu, já vím. Ale ke Klubu míří většina míst ve městě, takže to není nic zas až tak překvapivého. Klidně bych to i přisoudila nějakému čaroději, ale ti mají dostatek rozumu na to, aby se tu nezdržovali. Natož, aby se pletli mezi záležitosti démonů. Co přesně tě na tom tak znepokojuje, Cedricku?" Věnuje mi postranní pohled a promne si čelist, na čele se mu objeví drobná vráska. On se opravdu bojí.

"Mám strach, že jim nešlo o ní, ale o tebe," přizná nakonec.



Nicholas

Po večeři co nejrychleji vypadnu. Melissa má k mému překvapení o něco víc slušnosti - anebo spíš kuráže - a zůstane, zatímco já spěšně mířím ke dveřím, abych se vrátil co nejdřív domů. Je to vlastně hořká ironie. Zatímco ode mě se očekávalo, že se budu aktivně podílet na rodinných aktivitách včetně otcova podnikání, jsem větší vyvrhel, než je Melissa. Melissa, která šla vždycky ve všem proti proudu. Nikdy neměla dostatek taktu na to, aby věci řekla co možná nejslušněji a nejpřijatelněji. Pusu měla proříznutou snad už od narození. Co si myslela, to řekla. A řekla to přesně tak, jak si to myslela - nehledě na možné následky, bylo jí to zkrátka jedno. Nějakou dobu s rodiči hodně bojovala, což je jen víc přimělo upínat se na svoje druhé dítě - nebohého Nicholase. Nakonec nemají ani jedno z toho, co tak moc chtěli: Pokračovatele v podniku a ani nový přírůstek do rodiny. I přes mých pár záletů to rozhodně na žádné manželství nevidím, natož rodinu. Panebože. O sestře nemá smysl ani mluvit, ta šla přesně podle očekávání proti proudu a nijak se netají se svým nezájem o muže. Ne, že bych jí to zazlíval, což občas rodiče dělají. Alespoň máme takhle o možnost navíc k soupeření - třebaže ona téměř pokaždé dokáže sbalit každou pěknou ženskou v okolí. Asi jsem prostě smolař.

Jakmile se došourám až ke dveřím svého bytu a vytáhnu si z kapsy klíče, abych odemkl, padne na mě zvláštní forma únavy. Ne fyzická únava, spíš psychická. Únava nad živořením, prací i zatracenou rodinou. Únava nad vlastním životem.

Poněkud lhostejně hodím klíče do ratanové misky na odkládacím stolku vedle dveří, sundám si sako a zuju si boty. Když mi padne pohled na svůj odraz v poněkud ušmudlaném zrcadle vedle věšáku, musím se na sebe cynicky poušklíbnout. Tak tady jsi, Nicky. Tak tady to máš, Nicky. Rozhodl ses vykašlat na svojí rodinu a na ten báječný život, co ti přichystali a teď by ses dost možná rád oběsil na tý směšný kravatě, co ti před pár hodinami uvazovala tvoje mnohem úspěšnější sestra. Pěkně sis to pohnojil, kamaráde. A teď si to bláto hezky vyžereš.

Zamyšleně si uvolním kravatu, než si ji stáhnu z krku a klidně ji upustím na zem. Aktuálně mi opravdu v žádném případě nezáleží na tom, jestli ji později budu muset sbírat ze země, anebo jestli ji budu mít rovnou hezky uklizenou na svém místě. Na ničem mi teď nezáleží, chci jen gauč a k tomu plechovku vychlazeného piva. Nic víc, nic míň. Jsem nenáročný chlap.

V kuchyni si z lednice vytáhnu plechovku s pivem a nakonec odkráčím ke gauči, kam sebou spokojeně plácnu a plechovku otevřu. Stačí jeden lok a otrava kvůli rodinné večeři mě z valné většiny pustí. Stejně je znovu dlouho neuvidím.



Alessa

"Jak to myslíš?" zamrkám na Cedricka s neskrývaným překvapením. Jsem majetek Klubu, všichni to vědí. Nemusím mít vytetovanou značku na těle, aby to bylo hned na první pohled poznat. Všichni to respektují, protože se bojí vedení Klubu. Ti samí lidé vedou i samotné město, jsou přímo anebo nepřímo napojení na lidi, se kterými by se nikdo nechtěl pouštět do křížku. Stačilo by jen jediné nevhodné slovo, drobná urážka - a mohli by přijít o všechno. V tu chvíli by si přáli, aby byli mrtví, tím jsem si jistá. Kdyby si ale dovolili ohrozit nějakým způsobem jeden z největších příjmů Klubu, tak by to byl trochu jiný level. Nechci ani myslet na to, jaká lavina by se s tím mohla spustit.

"Proboha živýho, tak jak to říkám, Alesso. Myslíš si, že kolem tebe už nikdo nevětří?" Pevně semknu rty k sobě a zhluboka se nadechnu, když to vysloví takhle nahlas. Samozřejmě, že mě hledají. Samozřejmě, že mě chtějí. Démoni jsou nenasytní. I přesto má ale většina dostatek slušnosti, anebo alespoň rozumu, aby se řídili pevně danými pravidly města a jeho Klubu. Nemůžou prostě jen tak přijít a vzít si, co chtějí. Nepatří jim to. Takže si za to musí pěkně zaplatit, jako všichni ostatní. Není divu, že Klub i město tak prosperují. Čtvrti si vydělávají nejen na sebe, ale i spoustu navíc. A naše čtvrť je nejen nezkaženější, ale taky nejvyhledávanější. S tím nejžádanějším zbožím.

"Nemyslím si, že by šli po mě. Kdyby to tak bylo, pokusil by se mě dostat pryč. On to ale neudělal, i když na to měl příležitost. Vyděsila jsem ho, nepočítal s tou konfrontací. Nepočítal ani s tím, že by na mě přímo narazil a mluvil se mnou."

"Fajn," pronese po chvíli Cedrick a zvedne se, než si složí ruce za hlavou. "To dává smysl. Stejně ale chci, abys byla opatrná, jasný? Cherry jsem to řekl taky. Ať už ten někdo chtěl cokoliv, dávejte obě pozor. A být tebou, tak dnes vypadnu dřív. Všichni z hlídačů vedení jsou teď stejně v saloncích, takže se nemusíš už vracet. Radši jdi spát."

"Dobře," odpovím, než se zvednu a jemně ho políbím na tvář. "Víš ale, že stejně budeš muset jít se mnou. Na moment si mi do hlavy zasadil další semínko paranoie, takže sama rozhodně neusnu."

Pobaveně se na mě pousměje, než prsty vyhledá mojí ruku a zachytí ji. Potom se jen společně vydáme klidným, houpavým krokem k výtahu a směrem k mému apartmánu. Na moment všechno vypadá téměř jako dřív. Že jsme jen sourozenci, bratr a sestra. Když se za námi ale začnou zavírat dveře výtahu, mihne se mi před očima Draganova tvář a celá ta iluze se rozplyne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama